Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tomáš rytíř Štěpánek z Tourova

27. 5. 2010

Zajímavou osobností rodu je nepochybně děkan Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě Tomáš Štěpánek (var. Stiepanek), celým jménem Tomáš Jan František Štěpánek.

Narodil se kolem roku 1670 Václavovi Štěpánkovi z Tourového (6. září1641 zemř. po roce 1705) pravděpodobně v jihočeské vsi Nihošovice či Němčice u Volyně, kde byl jeho otec nějaký čas ve službě u pana Františka Albrechta Chřepického svobodného pána z Modlíškovic, dal se na církevní dráhu, kterou završil dne 24. září 1748, kdy byl jako kněz-jubilant ("sacerdos-jubilatus") zvolen děkanem Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě a následně ve funkci potvrzen císařovnou Marií Terezií. Současně mu byl udělen inkolát v rytířském stavu, dne 18. prosince 1748 byl povýšen do českého rytířského stavu, obdržel erb a predikát var. "z Taurova, z Taurové", "von Taurova", "von Taurow". Děkan Štěpánek zemřel dne 2. září1749. [8].

Před svým jmenováním děkanem Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě začínal v Klatovech, na tamní jezuitské koleji. Na kněze byl Štěpánek vysvěcen pravděpodobně r. 1695 (r. 1745 totiž slavil 50 let svého kněžství, viz. dále). Poté zastával funkci kaplana ve městě Polička, od roku 1698 zde působil ve funkci děkana, a to až do roku 1719, kdy se stal děkanem v Chlumci nad Cidlinou. Současně s funkcí děkana zde vykonával funkci venkovského vikáře ("vicarius foraneus"). Od roku 1718 byl Tomáš Štěpánek nesídelním kanovníkem Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Před svým zvolením děkanem Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě užíval titul kanovník-senior. [9].

Podle pramenů se jednalo o nenápadného kanovníka. Na Vyšehradě nechal založit dvě nadace, z nichž se financovaly zádušní mše za rod Štěpánků a Bubečkovských. Děkan Štěpánek byl prý vysoké postavy. [10]


Zmínky a zápisy o Tomáši Štěpánkovi, při vykonávání jeho děkanské funkce v Chlumci nad Cidlinou v letech 1719 – 1749 dle díla děkana Karla Khuna (14.10.1866 - + 12.12.1921), děkana chlumeckého (1901-1921)  a autora díla „Dějiny a kulturní obraz města Chlumec nad Cidlinou“ z r. 1932

 

R. 1719 zemřel děkan Jiří František Tesánek, který byl chlumeckým děkanem od r. 1690. Téhož roku byl pověřen duchovní správou v Chlumci nad Cidlinou děkan Tomáš Štěpánek, do té doby děkan v Královském městě Polička.

 

Dle Karla Khuna byl děkan Štěpánek „bakalář bohosloví, muž úctyhodný a oblíbený. Po příkladu předchůdců svých staral se o vzdělání a duševní blaho lidu, hledě laskavým poučováním bloudící na pravou cestu přivésti. Týmž mírným směrem byly konány i missie náboženské, jež děly se v Chlumci, v okolí i jinde po Čechách z rozkazu císařského.“

 

R. 1723 byl dostavěn nový zámek v Chlumci zv. Karlova Koruna. R. 1733, po velikém požáru města dal hr. František Ferdinand Kinský (majitel panství od r. 1719 do r. 1741) postavit dům pro děkanství, fary v Lužci a Kratonohách.

 

„V měsíci září r. 1723 zavítal císař Karel VI. na nový zámek a zde od hr. Františka Ferdinanda Kinského skvěle pohoštěn byl, nazval zámek na památku své korunovace na krále českého „Karlovou Korunou“ (Karlskroneberg). Podruhé navštívil císař zámek r. 1732.“

 

Chlumecký kantor František Scholtz ( + 2.9.1750) např. popisuje, že r. 1733 děkan Štěpánek „u spravedlnosti zaopatřoval 104 léta starého Kopana z Nepolis, což pak zobrazeno nade dveřmi sakristie u sv. Trojice“.

 

Děkan Khun dále uvádí „Horlivost a láska, kterou děkan Štěpánek v duchovní správě vyvíjel, působila též na osadníky jeho, kteří kromě křesťanského života též o ozdobu domu Božího pečovali.“ Kantor Scholtz ve svých zápisech zaznamenal, že r. 1739 od Jesuity P. Czakrta chrám sv. Voršily v Chlumci získal dva obrazy (sv. Ignáce a sv. Františka Xav. a obraz sv. Trojice). Jan Pavikovský, chlumecký pošmistr, nechal v kostele sv. Vošily vymalovat poslední soud. Matěj Veselý koupil do téhož kostela svícen a do Žiželic zvon „umíráček“.

 

V Chlumci existoval „kůr literátský“, jehož byl děkan předsedou. Děkan Štěpánek se zasadil o jeho rozšíření a s povolením církevní vrchnosti bylo v Chlumci vyzdviženo „na den sv. Josefa r. 1740 bratrstvo Božího Těla“.

 

Za působnosti děkana Štěpánka byl též opraven r. 1740, jak opět uvádí Scholtz, „celý sešlý dům děkanský, vše dole sklenuto a střecha upravena na vlašský způsob.“ Opravu prováděl mistr z Chrudimi a tesař Havíř ze Žiželic.

 

Obnovení úřadu či renovace konala se „l. 1741 dne 2. května počestný úřad konšelský skrze uroz. p. Josefa Grigara, ten čas J. Excel. panství chlumeckého a všech přivtělených statků dobře zřízeného hejtmana, u přítomnosti uroz. p. Václava Musila, ten častého panství ustanoveného purkrabího a p. N. Venus, ten čas kontribučního, takto renovovaný…V pořádku šlo se do chrámu sv. Voršily s přivítáním neb slyšeti se dáním trub a vlaských bubnův. Na to vyšel vys. důstojný pan děkan k oltáři velkému ke mši sv. s předzpíváním „Te Deum laudamus“ a tak slavnost zavřena jest.“

 

Dne 23.1.1742 jel Chlumcem pruský král, „kteréhož p. hr. Leopold Kinský před štatuí na rynku přivítal a s ním asi půl hodiny mluvil, tak že ho mohl každý viděti, a tu se mu čerstvé koně dali a jel k Hradci. Pěknej pán, mladej asi 34 léta starej, jel od Mladé Boleslavě.“

 

Dne 11. března 1742 táhli městem Chlumec saští vojáci, kteří zajali husarů královských lotrinských 150. V Chlumci pak „sobě tak mnoho prováděli, až z jisté příčiny primasa zbili. On ale dal šturmovat a celé město zbouřil…pak obávali se vojáci, všude tuplovanou vartu dali a u zvonů provazy zutínali a hned na krchov tuplovanou vartu obsadili, tak když nočního času k nemocnému p. páter jíti měl, ani ho do kostela pustiti nechtěli, ani ráno na mši zvonit nedali…“

 

Dne 29. Dubna 1742 „do města přitáhl se 312 muži a 174 koňmi princ Leopold a ubytoval se v zámku, vojáci ubytováni v celém městě, na děkanství bylo 15 důstojníků a 13 sloužících.“

 

V městském manuálu se zachovala zpráva ze dne 23.6.1743, kdy „ke čtvrté hodině s poledne zrovna po Turovsku na nový zámek císařovna a královna Marie Teresie s chotěm svým Františkem Štěpánem z Lothringů a se svými dvorními úředníky a dámami k návštěvě hr. Leopolda Ferdinanda (Kinského) a jeho rodiny. Přijela šťastně s mnohou a velikou střelbou a přivítáním velikého počtu duchovenstva (jistě děkan Štěpánek nechyběl), v kterém biskup královéhradecký (Jan Josef hr. Vratislav z Mitrovic) první býti ráčil a nesčíslném počtu městského, odjinud i domácího lidu. A přijavše z darů Božích pokrmův, kterých p. Leopold hr. Kinský , dědičný pán panství chlumeckého, obstarati ráčil, na noc do starého zámku uprostřed města Chlumce stojícího, po 9. hodině večer na odpočinutí uprostřed mnohých světel v lampách za skly, skrze tři brány, důkladně a vysoko vystavené rozdílného způsobu, s kterých na každé 6 trubačů s vlaskými bubny a světly ustavičně troubíc, stálo, odebrati se jest ráčila. Těch trojích bran pěknost, vysokost a širokost s pěknými nápisy vypsati se nemohlo. V noci po 10. hodině dal se viděti proti pokojům na obci chlumecké pěkný a kunstovný fajerverk, tj. v rachejtlích do povětří pouštěný oheň, v kterém spatřiti bylo ohnivá slova: „Vivat Maria Theresia“, při tom dalo slyšeti z moždířův a malých kusů šedesát ran, a to v první, druhý i třetí den, ty ale rachejtle po 1 i ½ libře, nejmíň ¼ libře prachu vyhazovaly. Také na střílení zvěře do lesů se vydala. Při jejím jídle neb tabuli viděti se dala a na place hořejšího zámku mnoho set lidí na ni patřilo. Po jídle a modlení odebrati se jest ráčila paní milostná, v diškursu málomluvná, a veselá, tak že jí tu líbiti muselo. K službě své kromě komonstva svého vzácného měla jednu kompanii radarů kuryssarův, lid zbrojovný a pěkný s jedním rytmistrem, a ti v 69 mužích a koních leželi v obecním domě, u Vlčků a ml. Holmana. Při tom stálo vartu města Chlumce 100 mužů a 10 officírův s tambory, všichni mladí a stejní sousedé v hřebíčkových kabátcích s červeným vyložením, bíle zapremované klobouky, na nich zelené větvičky. A slovem vypsati nemožno, všecko tu radostné bylo. Na to dne 12 dto po 9. hodině před polednem zase ku Praze odjeti jest ráčila, vezmouc cestu odtud na Poděbrady, sem ale jedouc na Nymburk a Král. Městec. Při tom odjezdu mnoho tisíc zdraví, štěstí a božské požehnání, též šťastné vítězství nad všema jejíma a našema nepřáteli jí vinšovali s křikem jednoho hlasu: „Vivat Maria Theresia!“

 

L. 1744 a 1747 byl v Chlumci na honech princ Karel Lothrinský a l. 1748 súčastnil se honu na panství císař František I.   

 

Děkan Khun uvádí, že „L. 1745 dočkal se děk. Štěpánek 50letého jubilea svého kněžství, jsa stár okolo 80 let a již 25 v Chlumci. Při té vzácné události sloužil jubilejní mši svatou v dómě sv. Víta na hradě pražském u oltáře sv. Jana Nepomuckého na den sv. Anny. Při té příležitosti i město jemu blahopřálo, neboť byl, jak uvádí radní písař „duchovní pastýř horlivý, po spáse duší sobě svěřených dychtící, čest a slávu Boží vyhledávající“  

 

L. 26.1.1747 přijeli do Chlumce jezuitští misionáři, mezi nimi i P. Antonín Koniáš, který ve městě byl již potřetí, poněvadž se zde „víra židovská zvl. na Bydžovsku, rozmáhala“. Khun uvádí „Židé se zde kolem r. 1740 počali scházeti s křesťany ke společným náboženským schůzkám a čítáno tu bylo ve Starém zákoně. Tak vznikl zde Israelitismus a Abrahamitství“.  P. Koniáš např. vzal „velký psaný kancionál s kůru, mosazí kovaný, který již byl přes 200 let starý a byl husitský a spálil ho a žalmovní knihu též“. Nutno dodat, že „původci israelitismu“ byli stíháni a během r. 1748 až 1750 popraveni.

 

l. 28.6.1748 přijel do Chlumce Jan Josef hrabě Vratislav z Mitrovic, biskup královéhradecký a byl zde slavnostně uvítán, pak zde uděloval sv. biřmování asi pro 5.300 lidí z celého širého okolí.

 

Kantor Scholtz uvádí, že téhož roku „dostalo se děkanu Štěpánkovi vysokého vyznamenání, bylť zvolen za kapitulního děkana na Vyšehradě měl 24. září slavností mši sv.  - „pod mitrou praelatskou“ – a obdržel též šlechtický titul „z Taurova“. Vzpomínku mu věnoval v Chlumci Jan Havíř, mistr tesařský, při dokončení stavby rathauzu. Když byla věž střechou přikryta, táhl 27. září nahoru báň, a když byla vytažena, tu mistr na ní sedě připíjel na zdraví cís. Františka I., cís. Marii Teresii, hraběti i hraběnce, děkanovi a úřadu“.

O této události podrobněji „Až do 27. Září 1748 zedníci na štítech a věži, též tesaři své dílo dělali, takže když věž střechou přikryta byla, přišlo na to, aby se báň nahoru táhla, při kterémžto tažení, jakož také obrazu posvěceného sv. Michala archanděla, hlučně na trouby a vlaské bubny dalo se slyšeti. Po upevnění toho Jan Havíř, mistr tesařský, sedíc nejvýš na štenýři. Až na něj hrozně patřiti bylo, pil víno za zdraví JMlsti cís. Františka I. a císařovny naší České královny Marie Terezie. Sklenici první shodil s hůry dolů, neroztloukla se. Druhé: za zdraví JMlsti hraběte Leopolda Kinského (majitel panství od r. 1741 do r. 1760), pána panství chlumeckého a jeho paní, hraběnky Marie Terezie, markýzy z Roffrano, paní na Chroustovicích, též celé knížecí a hraběcí rodiny, vypil, shodil dolů. Třetí: za zdraví vys. důst. p. děkana chlumeckého Tomáše Štěpánka, který předtím do Prahy odjel a přijat za děkana na Vyšehradě, tam 24. Září sloužil mši sv. pod mitrou praelatskou, při tom také všech pp. kaplanů chlumeckých, vypil, shodil dolů, nerozbila se. Čtvrté: za zdraví uroz. p. Ant. Ferd. Heidlera a všech pp. officírů hospodářských a vzácné jagrpartaje, vypil, shodil, neroztloukla se. Páté: za zdraví počestného magistrátu, práva rychtářského, starších obecních, všech pp. sousedův a nájemníkův, shodil sklenici a potom dětem na památku hodil hrušky, jablka a ořechy vlašské. Po všem šťastně dolů slezl a za to dostal od obce vědro piva“.

 

Děkanu chlumeckému byl svěřený také dohled nad chrámovou hudbou „principales musici“ a dále nad „artificiales musici“, kteří  „jsou povinni hráti  po panství o všech posvíceních při slavné bohoslužbě, jinak každou neděli a svátek v Chlumci nad Cidlinou, O Božím Těle musí však  o processí chlumeckém hráti celý cech (muzikářský) bez rozdílu, tedy i „sprostí muzikanti“.  Dozor nad „hospodskou muzikou“ byl svěřený hejtmanu panství.

Od r. 1749 byl děkanem chlumeckým ustanoven Jan Mikuláš Biskup, do r. 1735 zdejší kaplan. [10].

 

 

erb Tomáše rytíře Štěpánka z Tourova

  1. MERAVIGLIA-CRIVELLI, Rudolf Johann Graf von. Der böhmische Adel. Nürnberg, 1886, s. 37.
  2. Král: Adel s. 254.
  3. http://www.coresno.com/literatur/heraldik/89-siebmacher-boehmen/1206-siebmacher-boehmen-s.html
  4. Mašek, P.: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé Hory do současnosti, díl II., 2010 Praha, Argo, str. 343
  5. archiv Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě KVš kartony 62, 127
  6. archiv Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě KVš-L listina inv. č. 481,482,483, KVš, karton 27,62,127
  7. archiv Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě KVš-L listina inv. č. 481,482,483, KVš, karton 27,62,127
  8. archiv Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě KVš kartony 62, 127
  9. Ruffer V.: Historie Vyšehradská, 1861 Praha
  10. Khun K.: Dějiny a kulturní obraz města Chlumce nad Cidlinou, 1932

 

 

Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě

Královská kolegiátní kapitula na Vyšehradě byla založena v roce 1070 českým knížetem Vratislavem II. (pozdějším prvním českým králem Vratislavem I.) v souvislosti s přenesením královského sídla z Pražského hradu na Vyšehrad, k němuž se kníže rozhodl v důsledku neshod se svým bratrem, pražským biskupem Jaromírem. Zřízení kolegiátní kapituly na Vyšehradě, vyňaté z pravomoci pražského biskupa a podřízené přímo papeži (jednalo se tedy o tzv. exemptní kapitulu), bylo jedním z kroků, kterým chtěl Vratislav II. omezit moc svého bratra.

Význam kapituly od 12. století stoupal, její rozkvět však byl na počátku 15. století přerušen nastupujícím husitským hnutím. Období od druhé poloviny 15. století až do počátku 17. století bylo poznamenáno sporem s poddanským Městem hory Vyšehrad, založeným kapitulou v roce 1476 v podhradí Vyšehradu. Když byla ve druhé polovině 17. století na Vyšehradě budována pevnost, musela se kapitula přesunout do podhradí, kde setrvala až do 18. století. Přímá podřízenost kapituly papeži byla zrušena v roce 1763.

 

děkanský kostel sv. Jakuba Většího v Poličce

Kostel sv. Jakuba Většího se nachází v centrální historické památkově chráněné zóně města Poličky na náměstí Bohuslava Martinů. V roce 2010 byl kostel prohlášen Národní kulturní památkou.

Novogotický děkanský kostel sv. Jakuba Většího byl postaven v letech 1853 – 1865 Fr. Schmoranzem st. podle upraveného projektu A. Wacha na místě starého chrámu poškozeného požárem města v roce 1845. Stavitel Franz Schmoranz starší (1814 – 1902) nechal strhnout všechny dochované konstrukce a využil snad jen patu polygonálního kněžiště hlavní lodi. Základní kámen byl svěcen 14. července1853 a stavba byla dokončena osazením kytky fiály vpravo od hlavního vchodu 5. října 1863. Kostel byl vysvěcen na den sv. Jakuba Většího 30. července 1865. Posvěcení novostavby bylo spojeno s oslavou šestistého výročí Poličky.

Tento kostel je trojlodní hala s tribunami v bočních lodích, osově situovanou západní hranolovou věží a dlouhým kněžištěm s šestibokým závěrem. Celková délka kostela dosahuje asi 46 m (bez opěráků). Délka interiéru presbytáře je asi 19 m a délka lodi 19 m, šířka interiéru trojlodí je přibližně 20 m. Výška věže po střed makovice je asi 63 m (k tomu navíc cca 3 m vysoký kříž). Podlaha věžního ochozu se nachází ve výšce 37 m.

Při přestavbě byl důsledně dodržen půdorys gotického kostela, ale hmotově se novostavba proměnila z baziliky na halu – tj. všechny tři lodi jsou stejně vysoké. Navíc byla z vnějšku přístavbami pohlcena část kněžiště, které při venkovním pohledu vypadá krátké, ačkoliv pohled do interiérů (a půdorys) ukazuje jeho mimořádnou délku. Z vnějšku je patrné, že pata závěru je středověkého původu (pískovcové kvádry).

Hlavní loď je zaklenuta rychlým sledem čtyř klenebných polí, kterým v bočních lodích odpovídají téměř čtvercová pole. Kněžiště o třech obdélných klenebných polích a závěru odděluje od lodi triumfální oblouk. S výjimkou sakristie je v interiéru důsledně užita křížová žebrová klenba ze žeber hruškové profilace. V chóru a v hlavní lodi vybíhají žebra z vysokých štíhlých válcových přípor ukončených variacemi na gotické kružbové hlavice s polygonálními krycími deskami. Žebra se sbíhají do masivních terčových svorníků: v závěru s tváří Krista, v kněžišti s letopočtem 1860, v lodi s polychromovaným městským znakem, kruhovým otvorem pro závěs lustru, polychromovaným znakem Českého království a symbolem Boží Trojice. Klenby bočních lodí v obou úrovních vybíhají z konzol. Žebra se opět sbíhají do terčových svorníků drobnějšího měřítka.

 

 

 

 

Na severní boční loď navazuje obdélná sakristie o dvou polích osmidílné žebrové klenby. K jižnímu boku presbyteria se v úrovni sakristie připojuje kaple Božího hrobu (přístupná z presbyteria) a kaple P. Marie otevřená do boční lodi. Do západní části hlavní lodi je vsunuta podklenutá hudební kruchta s varhanami, otevřená obloukem do věže.

Hranolová věž je z větší části zasunuta do půdorysu trojlodí a před západní průčelí předstupuje v podobě mělkého rizalitu s nakoso postavenými opěráky při nárožích. Po stranách věže jsou v koutech bočních lodí situována schodiště zpřístupňující empory a věž. Západní část kostela získala podobu izolovaného bloku s hladkým průčelím. Má téměř pevnostní ráz a monumentální dojem je zdůrazněn cimbuřím, odstupněným západním štítem a opěráky v nárožích, které vrcholí fiálami s kytkou. Subtilněji působící průčelí lodi a presbytáře z kvádrů je rytmizováno dvakrát odstupněnými opěráky vrcholícími stříškami. V patách východního štítu jsou posazeny fiály s kytkami. Okna s hrotitými záklenky vyplněnými kružbami jsou v lodi prolomena ve dvou úrovních odpovídajících vloženým emporám. Všechny kružby jsou individuální, žádná se neopakuje.

Ve věži se nad zvonicovým patrem se železnou zvonovou stolicí se nachází byt věžného s čp. 236 (v současné době upraven jako rodná světnička světoznámého hudebního skladatele Bohuslava Martinů). Byt sestávající z předsíně a obytné místnosti je přístupný z ochozu vyneseného na krakorcích. Ochoz s kružbovým zábradlím spojuje průchozí polygonální věžičky v nárožích, které jsou zastřešeny oplechovanými štíhlými jehlanovitými stříškami s pozlacenými makovicemi. Věž vrcholí osmibokou jehlancovou střechou s makovicí a křížem. Střecha věže a nárožních věžiček je kryta měděným plechem, hlavní loď a presbytář  betternitovými černými šablonami.

Mobiliář kostela sestává z hlavního oltáře se sochou sv. Jakuba Většího apoštola od V. Levého z kararského mramoru a obrazy zemských patronů od J. V. Hellicha. Postranní oltáře jsou zasvěceny sv. Josefu (v severní boční lodi s obrazem W. Kandlera) a P. Marii (v jižní boční lodi ve východním, plnou zdí odděleném poli s obrazem J. V. Hellicha). Kazatelna přístupná ze sakristie je zdobená reliéfními deskami od V. Levého. Chórové lavice s letopočty 1864 (na epištolní straně) a 1865 (na evangelijní straně), dvě řady lavic v lodi, lavice na emporách pocházejí stejně jako křtitelnice v jižní boční lodi a kropenky v podvěží z doby stavby kostela. Byly zhotoveny podle návrhů Fr. Schmoranze st. Dodatečně byl po dokončení kostela realizován Schmoranzův návrh oltáře v kapli Božího hrobu. V podkruchtí jsou od roku 1932 umístěna barokní sousoší Piety a Krista loučícího se s P.Marií z původního kostela, které jsou nyní převezeny k restaurování.

V
e věži je zavěšen, krom čtyř zvonů z roku 1983, i nejstarší poličský zvon Medián z roku 1511, odlitý konvářem Jiříkem z Chrudimi. Třímanuálové varhany zhotovil v roce 1914 poličský varhanář Karel Čápek (1883 - 1947).

V současné době probíhá na kostele druhá část rozsáhlé opravy hlavní věže a rodné světničky Bohuslava Martinů.

dostupné na: http://www.farnostpolicka.cz/

 

Děkanský chrám sv. Voršily v Chlumci nad Cidlinou

 

 

 

 

 

 

Kostel svaté Voršily postavený v letech 1536 až 1543 zdobí dnešní Klicperovo náměstí v Chlumci nad Cidlinou. Toto dílo pernštejnské stavební huti je jednou z nejstarších renesančních staveb v Čechách, s prvky pozdní gotiky. 

Prvním  kostelem v Chlumci však nebyl chrám sv. Voršily, nýbrž farní kostel Nejsvětější Trojice v parku u místní školy. Vystavěn byl snad již ve 12. století, ale spolehlivé potvrzení datace není možné. Jeho základy jsou z období románského, ale stavba, tak jak ji dnes vidíme je v důsledku nejrůznějších úprav označována za bezeslohovou. Vzhledem k nevhodnému umístění – nacházel se mimo opevněné město - narůstajícímu počtu obyvatel a sílícímu významu města zde vznikla potřeba vybudovat kostel nový a větší. Město samo však na tak velkou investici nestačilo, a tak se začalo stavět až za podpory Jana z Pernštejna, a to v roce 1536 a sice ve dvou etapách, přičemž druhá etapa výstavby byla realizována již zcela na náklady Jana z Pernštejna. Víme, že v této druhé etapě vedl stavební práce mistr Petr, jehož ostatky zde – v kryptě – byly také uloženy. Vzhledem k tomu, že Jan z Pernštejna v roce 1523 manifestačně opustil katolickou církev je tento kostel stavěn jako utrakvistický, což však nemá zásadního vlivu, neboť kostely katolické či utrakvistické - té doby - co do stavby jako takové, se příliš neliší. Roku 1543 je stavba dokončena. Je nádhernou ukázkou pozdně gotické a raně renesanční architektury v naší zemi.

Kostel sv. Voršily je tvořen několika částmi: jednou hlavní lodí a dvěma bočními, presbytářem, sakristií, napravo oratoří měšťanů (dnes je zde technické zázemí), oratoří hraběcí rodiny Kinských, umístěnou nad sakristií a věží v západní části.

Věž

Hranolová věž, která přiléhá ke kostelu ze západu byla přistavěna na přelomu 16. a 17. stol. Bezpečně doložena je k roku 1617, kdy je zde ustanoven hlásný. Obecně je tato přístavba označována jako neobvyklá. Praxe tehdejší doby byla totiž taková, že věž či hláska byla stavěna mimo samotnou stavbu, jak je vidět např.: v Hradci Králové i v Kolíně. Vycházelo se z ryze účelového a technického využití věže, jak byla v renesančním myšlení chápána. Věž, která nese hodinový stroj, jsou zde umístěny zvony k ohlašování bohoslužeb, požárů apod., tedy s čistě duchovním významem kostela, nemá moc společného. V Chlumci to navíc dokládá i fakt, že ve věži byla umístěna městská zbrojnice.

Samotný nápad postavit věž napojenou na kostel nejspíš nebyl příliš dobře propracován. Toto řešení je skutečně nezvyklé a i samo provedení nebylo snadné. Hned na několika místech můžeme pozorovat určité nesrovnalosti se samotným zapojením do stavby. Věž není zcela v ose kostela, ale že z ní vybočuje zhruba o 0,5 m k severu. Když se podíváme na obloučkový štít kostela a srovnáme obě strany, vidíme, že vykazuje nestejný počet těchto obloučků. Okna, která původně na západní straně byla, musela být rovněž upravena. Oknem více na sever se dnes vstupuje na kůr; okno více na jih je dnes pouze symbolicky naznačeno ve zdi schodiště na věž. Původně se dole nacházela tzv. dolní komora, nad ní pak městská zbrojnice – ale od baroka, kdy u nás nastal rozmach tzv. literátských bratrstev byla užívána jako zázemí pro místní literátský kůr. Do věže se vystupuje po točitém schodišti, čítajícím 40 schodů. Ve zvonovém patře jsou instalovány 2 zvony – velký zvon sv. Voršila a malý zvon tzv. umíráček. Umíráček dnes vyzvání každou neděli před Mší sv. a samozřejmě o pohřbech. Sv. Voršila zatím není používána, je potřeba provést určité úpravy. Navíc krov věže je ve velmi špatném stavu a vyžaduje rekonstrukci. Zakončení věže je provedeno cibulovou barokní bání. Původně zde však byla pouze jednoduchá tzv. stanová - šindelová střecha. Vzhledem k tomu, že věž je postavena již ve stylu renesance, vidíme zde např. typické tzv. horizontální členění věže na jednotlivá patra - ta jsou pouze ozdobou a se skutečností se neshodují. Dalším typicky renesančním prvkem je už zmiňovaný obloučkový štít trojlodí přiléhající k věži. Takový byl snad původně i na druhé straně trojlodí, ale při požáru roku 1677 se zřítil a byl nahrazen novým – již raně barokním.

Lodě

Tyto prostory slouží věřícím účastnícím se Mše svaté. Klenby, zvané křížové, jsou neseny nestejně rozmístěnými sloupy, což je z hlediska statiky velmi neobvyklé řešení. Stejně neobvyklé je i zapojení kůru, který zde byl patrně zřízen až zároveň se stavbou věže. Svědčí o tom uměle snížené podlahy na bočních emporách a srostlice sloupu trojlodí s hranolovým pilířem kruchty. Do trojlodí je možné vstoupit třemi způsoby: 1. průchodem podvěží; 2. z jižní předsíně, která samotná byla přistavěna až později (zubří hlava – znak Pernštejnů, která je umístěna v klenáku vnějšího portálu předsíně, z doby Pernštejnů nepochází) 3. a také hlavními dveřmi v severní zdi. Dlažbu nechala položit hraběnka Ifigenie Kinská v 19. stol. Pod ní je krypta, ve které byli pochováváni členové šlechty, děkani a významní představitelé města. Roku 1836 z ní byly vyzvednuty některé renesanční náhrobky a osazeny na vnější stěny presbytáře, což ale nebylo příliš šťastné, vzhledem k jejich současnému stavu. Roku 1852 pak byla také stržena havarijní zeď hřbitova kolem kostela a byla nahrazena pískovcovými sloupky. Důležitou součástí inventáře hlavní lodi jsou dvě řady nepůvodních lavic, přičemž zadní řada lavic je do prostoru pod kruchtou zasazena zcela nevhodně v 2. pol. 20. stol.

Presbytář

Jak vyplývá z překladu tohoto slova, jedná se o kněžiště. Mají sem platný přístup kněží, jáhni a ministranti, kteří sem vstupují dvěma způsoby: buď ze sakristie, nebo, při slavnostních Mších, přímo z lodi.

Předěl mezi presbytářem a lodí tvoří tzv. vítězný oblouk. V mnoha kostelech se také můžete setkat s balustrádou, která presbytář od prostoru lodi odděluje.

Z období tzv. Jagellonské gotiky jsou okna zakončená lomeným obloukem, původně zde byla rovněž gotická ostění, která se, až na jednu výjimku, nedochovala. Tou výjimkou je úzké okno v sakristii. Vitráže uvnitř oken zde původně nebyly – jsou z počátku 20. stol. Dalším pozdněgotickým prvkem je portál, kterým se vstupuje do sakristie. Reliéf nad ním, stejně jako reliéfy naproti, jsou mladší, a sice z 19. století. Všechny tyto reliéfy včetně těch na hlavicích sloupů, nesoucích klenbu trojlodí, jakož i původně polychromovaná křížová cesta jsou práce sochaře Suchardy.

Inventář

Oltář sv. Voršily

 

Nejdůležitější část inventáře tvoří východně orientovaný hlavní oltář, vytvořený v období vrcholného baroka. Na obraze je znázorněna patronka kostela sv. Voršila, panna a mučednice, jak se vznáší na rudém plášti. Pod ní je silueta patrně Kolína nad Rýnem, kam se princezna a její družky vydaly hledat útočiště poté, co jejich mateřskou zemi Anglii obsadily kmeny Anglosasů. Ale ani Kolín nad Rýnem jim nebyl bezpečným útočištěm, neboť byl v té době okupován Huny. Ti je také, poté co jim nechtěly být po vůli, povraždili. Traduje se, že sv. Voršila byla zastřelena šípy. Proto s nimi bývá také znázorňována. Stalo se tak roku 451 po Kr. Jejich památku slaví katolická církev 21. října. Téhož dne je tu také pouť. Výročí posvěcení kostela se pak slaví následující neděli.

Pod obrazem se nalézá svatostánek, jenž tvoří centrální bod oltáře. Je v něm uschovávána Nejsvětější svátost oltářní; oběť Krista, která se zpřítomňuje při každé Mši sv. na památku Poslední večeře Páně, vycházející z Ježíšovy oběti na kříži. Kříž je proto také nad svatostánkem. Po jeho stranách se nacházejí relikviářové schránky, do kterých jsou uloženy svaté ostatky, jenž daroval Svatý otec papež Pius VI. Vlevo: sv. Benedikty, mučednice, která zesnula pro víru kolem roku 360 ve fracouzském městě Soissons; vpravo sv. Luciána, jenž zemřel (312) mučednickou smrtí za Diokleciánova pronásledování křesťanů. Císař Maximián se jej pokoušel získat na svoji stranu, což se mu nezdařilo ani sliby ani bičováním. Den před smrtí stětím slavil spolu s několika křesťany, kteří jej navštívili ve vězení, Mši svatou. Jelikož byl přikován za nohy k zemi, sloužil ji na své hrudi.

Nad obrazem je umístěn emblém Ducha svatého, Boží oko v trojúhelníku, z něhož vycházejí světelné paprsky. Po stranách oltáře, na podstavcích, stojí sochy světců: vlevo sv. Vojtěcha, druhého pražského biskupa, jenž ve své diecési usiloval o odstranění přetrvávajících pohanských zvyků. Když neuspěl požádal papeže o zproštění od úřadu. Vstoupil do kláštera a po letech byl papežem povolán zpět. Avšak ani tehdá nedošlo v Čechách k nápravě, a tak odešel kázat evangelium do Polska a k pohanským Prusům, kde našel 23. 4. 997 mučednickou smrt, když byl proklán oštěpy a jeho hlavu narazili na kůl. Světcovy ostatky spočinuly v Hnězdně a roku 1039 byly ukořistěny knížetem Břetislavem I. a přeneseny do Prahy.

Vpravo sv. Aloise Gonzagy, patrona mládeže a ministrantů. Už v dětství byl otcem nucen k nebezpečným vojenským hrám a vychováván v hrubosti. Matka, ve zděšení co ze syna vyroste, vyučovala jej co se líbí Bohu a co ne. Mladý Alois se zřekl všeho zlého a hluboce litoval svého chování. Rozhodl se žít tak, aby se líbil Bohu a ve všem si začal klást otázku: „Co to prospěje k životu věčnému?“ V Římě vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova. Zemřel ve 23 letech, když se nakazil morem při ošetřování nemocných.

Ve středu presbyteria je zavěšeno tzv.: Věčné světlo, na znamení přítomnosti Nejsvětější svátosti oltářní ve svatostánku.

U severní zdi presbytáře byla instalována lavice a nad ní vytvořena plastika erbu hrabat Kinských z Vchynic a Tetova. Právě v této lavici rád sedával zesnulý hrabě Radslav Kinský či jeho bratr Norbert Kinský.

Nádherně zdobená kazatelna je mistrovskou barokní prací. Její baldachýn je ozdoben sochami tzv. Učitelů Církve Západu: (zleva) sv. Ambrož, sv. Řehoř Veliký, sv. Augustin a sv. Jeroným. Dole pak sochami evangelistů s jejich atributy: (zleva) sv. Jan-orel, sv. Matouš-člověk, sv. Lukáš-býk, sv. Marek-lev.

Jižní boční loď

Barokní oltář sv. Kříže. Obraz Ukřižovaného je dílem malíře Karla Škréty. Andělé po stranách obrazu třímají v rukou nástroje Kristova utrpení.

Oltář Panny Marie. Pochází z historizujícího - novogotického období. Hlavní niku vyplňuje socha Panny Marie. Postraní niky jsou osazeny: vpravo sochou sv. Silvestra - papeže, za kterého byl vyhlášen Milánský edikt, kterým se končí pronásledování církve, započaté za císaře Nerona a nalevo sochou sv. Floriána, ochránce před požáry a patrona hasičů. Svatý Florián byl důstojníkem římské armády. Pro víru v Krista byl roku 304 zatčen, mučen a s kamenem přivázaným ke krku svržen do řeky Enže.

Na vrcholku stojí socha milosrdného Krista.

Vzadu, u západní zdi, byly instalovány dvě barokní zpovědnice.

Severní boční loď

Socha sv. Jana Nepomuckého, jednoho z hlavních patronů Čech, byla instalována vedle severních hlavních dveří. Světec zemřel mučednickou smrtí poté, co nechtěl králi

Václavovi IV. vyzradit zpovědní tajemství, týkající se jeho manželky. Byl svržen z Karlova mostu do Vltavy. Místo, kde jeho tělo našli, označovalo 5 hvězd, které mnohdy zdobí světcovu svatozář.

V této lodi jsou, v rámci barokní symetrie, umístěny rovněž dva oltáře:

Oltář sv. Anny.

Svatá Anna se zasnoubila se sv. Jáchymem, oba podporovali chudé a modlili se po dvacet let, aby jim Bůh daroval dítě. Archanděl Gabriel zvěstoval sv. Anně narození dcery, nejblahoslavenější Panny Marie. Zesnula ve vysokém věku. Oltář, který jí je zasvěcen, byl vytvořen ve stylu empíru, a slouží více účelům. O Vánocích je zde instalován Betlém

a o Velikonocích si tu připomínáme Krista ležícího v hrobě.

Posledním oltářem je barokní oltář sv. Františka Xaverského, jezuitského misionáře asijských zemí. Vynikal mnoha ctnostmi a zvláště péčí o chudé. Evangelizoval oblasti Východní Indie a Japonsko. Vydal se také do Číny, ale byl zachvácen horečkou na ostrově Sancianu a 100 mil od jejich jižních hranic zemřel.

Na oltářní mense jsou položeny latinsky psané mešní tabulky, jejichž text osobně přepisoval kaplan tohoto chrámu a pozdější jeho děkan, Karel Khun na počátku minulého století. Vedle oltáře stojí renesanční cínová křtitelnice z druhé poloviny 16. stol. na níž čteme latinský a staročeský nápis.

Ve vrchním pásu: „BAPTISTERIUM EKKLESIAE S. VRSVLAE CIWITATIS CHLVMENSIS“ a v dolním pásu pak: „GEST ZA SPRAVI KNEZE WACLAWA ALEXANDRA BALTAZARA KOPIDLANSKÉHO DEKANA CHL.“

Poslední a nejmladší částí inventáře je Obětní stůl a ambon, od kterého se čtou liturgická čtení.

dostupné na:  http://www.chlumeckafarnost.cz/
 

Náhledy fotografií ze složky Tomáš Štěpánek rytíř z Taurova

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář