Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pamětní kniha rodu Štěpánků - textová verze, díl VIII.

 

Tomáš Jan František rytíř Štěpánek z Tourova (ca 1670 - 2. 9. 1749)

 

     Zajímavou osobností rodu je nepochybně i děkan Královské kolegiální kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě - Tomáš Štěpánek (var. Stiepanek), celým jménem Tomáš Jan František. Mnoho z jeho života se nedochovalo. Narodil se kolem r. 1670 Václavu Štěpánkovi (6.9.1641- po 1705) pravděpodobně v obci Nihošovice (panství Nihošovice u Volyně), kde byl nějaký čas ve službě (jako sládek) u Františka Albrechta Chřepického svobodného pána z Modlíškovic. Po roce 1676 byl Václav Štěpánek „vrchním knížecím sládkem“ v Bavorově (srov. kapitolu: „Matěj Štěpánek, Ondřej I. Štěpánek, Jiří Štěpánek, 30 letá válka a bavorovská větev rodu“).

     Tomáš se dal se na církevní dráhu, kterou završil dne 24. září 1748, kdy byl jako „kněz-jubilant“ ( „sacerdos-jubilatus“) zvolen děkanem Královské kolegiální kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě a následně ve funkci potvrzen císařovnou Marií Terezií. Dne 18. prosince 1748 byl povýšen do českého rytířského stavu, obdržel erb a predikát „z Tourova“, „von Taurova“  var. „z Tourové", „von Taurow" a současně mu byl udělen inkolát v rytířském stavu . [1], [2], [3], [4],[5].   Děkan Štěpánek zemřel dne 2. září 1749. [7]

     V literatuře je zmiňován ještě na počátku 19. století.

     Tomáš Štěpánek začínal před svým jmenováním děkanem v Klatovech, na tamní jezuitské koleji. Na kněze byl vysvěcen roku 1688. Poté zastával funkci kaplana ve městě Polička, od roku 1698 zde působil ve funkci děkana, a to až do roku 1719, kdy se stal děkanem v Chlumci nad Cidlinou. Současně s funkcí děkana zde vykonával funkci venkovského vikáře ( „vicarius foraneus“). Od roku 1718 byl nesídelním kanovníkem Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Před svým zvolením děkanem vyšehradské kapituly užíval titul kanovník-senior“. [6]

 

     Velice zajímavé střípky ze života Tomáše Štěpánka při výkonu jeho děkanské funkce v Chlumci nad Cidlinou v letech 1719 – 1749 uvádí ve svém díle „Dějiny a kulturní obraz města Chlumec nad Cidlinou“ z r. 1932 někdejší chlumecký děkan Karel Khun (14.10.1866 - + 12. 12. 1921), děkan v letech 1901-1921.

     Valnou většinu informací o děkanu Štěpánkovi získal děkan Khun ze zápisů chlumeckého kantora Františka Scholtze.

     Níže je uveden výpis z knihy „Dějiny a kulturní obraz města Chlumec nad Cidlinou“ od Karla Khuna týkající se přímo zmínek o Tomáši Štěpánkovi nebo o událostech, kterým byl jistě přítomen jako nejvyšší církevní hodnostář chlumeckého panství. [8]

     R. 1719 zemřel děkan Jiří František Tesánek, který byl chlumeckým děkanem od r. 1690. Téhož roku byl pověřen duchovní správou v Chlumci nad Cidlinou děkan Tomáš Štěpánek, do té doby děkan v Královském městě Polička.

    Dle Karla Khuna byl děkan Štěpánek „bakalář bohosloví, muž úctyhodný a oblíbený. Po příkladu předchůdců svých staral se o vzdělání a duševní blaho lidu, hledě laskavým poučováním bloudící na pravou cestu přivésti. Týmž mírným směrem byly konány i missie náboženské, jež děly se v Chlumci, v okolí i jinde po Čechách z rozkazu císařského.“

    Roku 1723 byl dostavěn nový zámek v Chlumci zv. Karlova Koruna. Ro 1733, po velikém požáru města dal hr. František Ferdinand Kinský (majitel panství od r. 1719 do r. 1741) postavit dům pro děkanství, fary v Lužci a Kratonohách.

    „V měsíci září r. 1723 zavítal císař Karel VI. na nový zámek a zde od hr. Františka Ferdinanda Kinského skvěle pohoštěn byl, nazval zámek na památku své korunovace na krále českého „Karlovou Korunou“ (Karlskroneberg). Podruhé navštívil císař zámek r. 1732.“

     Chlumecký kantor František Scholtz ( + 2.9.1750) např. popisuje, že r. 1733 děkan Štěpánek „u spravedlnosti zaopatřoval 104 léta starého Kopana z Nepolis, což pak zobrazeno nade dveřmi sakristie u sv. Trojice“.

     Děkan Khun dále uvádí „Horlivost a láska, kterou děkan Štěpánek v duchovní správě vyvíjel, působila též na osadníky jeho, kteří kromě křesťanského života též o ozdobu domu Božího pečovali.“ Kantor Scholtz ve svých zápisech zaznamenal, že r. 1739 od Jesuity P. Czakrta chrám sv. Voršily v Chlumci získal dva obrazy (sv. Ignáce a sv. Františka Xav. a obraz sv. Trojice). Jan Pavikovský, chlumecký pošmistr, nechal v kostele sv. Vošily vymalovat poslední soud. Matěj Veselý koupil do téhož kostela svícen a do Žiželic zvon „umíráček“.

     V Chlumci existoval „kůr literátský“, jehož byl děkan předsedou. Děkan Štěpánek se zasadil o jeho rozšíření a s povolením církevní vrchnosti bylo v Chlumci vyzdviženo „na den sv. Josefa r. 1740 bratrstvo Božího Těla“.

     Za působnosti děkana Štěpánka byl též opraven r. 1740, jak opět uvádí Scholtz, „celý sešlý dům děkanský, vše dole sklenuto a střecha upravena na vlašský způsob.“ Opravu prováděl mistr z Chrudimi a tesař Havíř ze Žiželic.

     V méně či více pravidelných termínech se ve městech konalo tzv. Obnovení úřadu (sboru radních, konšelů, purkmistra) či „renovace“ prováděné vrchnostenskými úředníky zastoupených hejtmanem pantví. Jedna taková renovace se konala „l. 1741 dne 2. května počestný úřad konšelský skrze uroz. p. Josefa Grigara, ten čas J. Excel. panství chlumeckého a všech přivtělených statků dobře zřízeného hejtmana, u přítomnosti uroz. p. Václava Musila, ten častého panství ustanoveného purkrabího a p. N. Venus, ten čas kontribučního, takto renovovaný…V pořádku šlo se do chrámu sv. Voršily s přivítáním neb slyšeti se dáním trub a vlaských bubnův. Na to vyšel vys. důstojný pan děkan k oltáři velkému ke mši sv. s předzpíváním „Te Deum laudamus“ a tak slavnost zavřena jest.“

    Následuje několik záznamů z doby válek o rakouské dědictví z let 1740 – 1748.

    Dne 23.1.1742 jel Chlumcem pruský král, „kteréhož p. hr. Leopold Kinský před štatuí na rynku přivítal a s ním asi půl hodiny mluvil, tak že ho mohl každý viděti, a tu se mu čerstvé koně dali a jel k Hradci. Pěknej pán, mladej asi 34 léta starej, jel od Mladé Boleslavě.“

     Dne 11. března 1742 táhli městem Chlumec saští vojáci, kteří zajali husarů královských lotrinských 150. V Chlumci pak „sobě tak mnoho prováděli, až z jisté příčiny primasa zbili. On ale dal šturmovat a celé město zbouřil…pak obávali se vojáci, všude tuplovanou vartu dali a u zvonů provazy zutínali a hned na krchov tuplovanou vartu obsadili, tak když nočního času k nemocnému p. páter jíti měl, ani ho do kostela pustiti nechtěli, ani ráno na mši zvonit nedali…“

     Dne 29. Dubna 1742 „do města přitáhl se 312 muži a 174 koňmi princ Leopold a ubytoval se v zámku, vojáci ubytováni v celém městě, na děkanství bylo 15 důstojníků a 13 sloužících.“

     V této době ( dne 23.6.1743) navštívila město Chlumec nad Cidlinou také císařovna a česká královna Marie Terezie. Její návštěvu městský písař Stříbrský popisuje v městském manuálu takto.

       „Ke čtvrté hodině s poledne zrovna po Turovsku na nový zámek císařovna a královna Marie Teresie s chotěm svým Františkem Štěpánem z Lothringů a se svými dvorními úředníky a dámami k návštěvě hr. Leopolda Ferdinanda (Kinského) a jeho rodiny. Přijela šťastně s mnohou a velikou střelbou a přivítáním velikého počtu duchovenstva (jistě děkan Štěpánek nechyběl), v kterém biskup královéhradecký (Jan Josef hr. Vratislav z Mitrovic) první býti ráčil a nesčíslném počtu městského, odjinud i domácího lidu. A přijavše z darů Božích pokrmův, kterých p. Leopold hr. Kinský , dědičný pán panství chlumeckého, obstarati ráčil, na noc do starého zámku uprostřed města Chlumce stojícího, po 9. hodině večer na odpočinutí uprostřed mnohých světel v lampách za skly, skrze tři brány, důkladně a vysoko vystavené rozdílného způsobu, s kterých na každé 6 trubačů s vlaskými bubny a světly ustavičně troubíc, stálo, odebrati se jest ráčila. Těch trojích bran pěknost, vysokost a širokost s pěknými nápisy vypsati se nemohlo. V noci po 10. hodině dal se viděti proti pokojům na obci chlumecké pěkný a kunstovný fajerverk, tj. v rachejtlích do povětří pouštěný oheň, v kterém spatřiti bylo ohnivá slova: „Vivat Maria Theresia“, při tom dalo slyšeti z moždířův a malých kusů šedesát ran, a to v první, druhý i třetí den, ty ale rachejtle po 1 i ½ libře, nejmíň ¼ libře prachu vyhazovaly. Také na střílení zvěře do lesů se vydala. Při jejím jídle neb tabuli viděti se dala a na place hořejšího zámku mnoho set lidí na ni patřilo. Po jídle a modlení odebrati se jest ráčila paní milostná, v diškursu málomluvná, a veselá, tak že jí tu líbiti muselo. K službě své kromě komonstva svého vzácného měla jednu kompanii radarů kuryssarův, lid zbrojovný a pěkný s jedním rytmistrem, a ti v 69 mužích a koních leželi v obecním domě, u Vlčků a ml. Holmana. Při tom stálo vartu města Chlumce 100 mužů a 10 officírův s tambory, všichni mladí a stejní sousedé v hřebíčkových kabátcích s červeným vyložením, bíle zapremované klobouky, na nich zelené větvičky. A slovem vypsati nemožno, všecko tu radostné bylo. Na to dne 12 dto po 9. hodině před polednem zase ku Praze odjeti jest ráčila, vezmouc cestu odtud na Poděbrady, sem ale jedouc na Nymburk a Král. Městec. Při tom odjezdu mnoho tisíc zdraví, štěstí a božské požehnání, též šťastné vítězství nad všema jejíma a našema nepřáteli jí vinšovali s křikem jednoho hlasu: „Vivat Maria Theresia!“

     L. 1744 a 1747 byl v Chlumci na honech princ Karel Lothrinský a l. 1748 súčastnil se honu na panství císař František I.  

     Děkan Khun uvádí, že „L. 1745 dočkal se děk. Štěpánek 50letého jubilea svého kněžství, jsa stár okolo 80 let a již 25 v Chlumci. Při té vzácné události sloužil jubilejní mši svatou v dómě sv. Víta na hradě pražském u oltáře sv. Jana Nepomuckého na den sv. Anny. Při té příležitosti i město jemu blahopřálo, neboť byl, jak uvádí radní písař „duchovní pastýř horlivý, po spáse duší sobě svěřených dychtící, čest a slávu Boží vyhledávající“. 

     Dle zápisů kantora Schultze se musel děkan Štěpánek několikrát setkat i s nechvalně proslulým „Páterem Koniášem“  L. 26.1.1747 přijeli do Chlumce jezuitští misionáři, mezi nimi i P. Matěj Antonín Koniáš (1691 – 1760), který ve městě byl již potřetí, poněvadž se zde „víra židovská zvl. na Bydžovsku, rozmáhala“. Khun uvádí „Židé se zde kolem r. 1740 počali scházeti s křesťany ke společným náboženským schůzkám a čítáno tu bylo ve Starém zákoně. Tak vznikl zde Israelitismus a Abrahamitství“.  P. Koniáš např. údajně vzal „velký psaný kancionál s kůru, mosazí kovaný, který již byl přes 200 let starý a byl husitský a spálil ho a žalmovní knihu též“. Nutno dodat, že „původci israelitismu“ byli stíháni a během r. 1748 až 1750 popraveni.

     L. 28.6.1748 přijel do Chlumce Jan Josef hrabě Vratislav z Mitrovic, biskup královéhradecký a byl zde slavnostně uvítán, pak zde uděloval sv. biřmování asi pro 5.300 lidí z celého širého okolí.

     Kantor Scholtz uvádí, že téhož roku „dostalo se děkanu Štěpánkovi vysokého vyznamenání, bylť zvolen za kapitulního děkana na Vyšehradě měl 24. září slavností mši sv.  - „pod mitrou praelatskou“ – a obdržel též šlechtický titul „z Taurova“. Vzpomínku mu věnoval v Chlumci Jan Havíř, mistr tesařský, při dokončení stavby rathauzu. Když byla věž střechou přikryta, táhl 27. září nahoru báň, a když byla vytažena, tu mistr na ní sedě připíjel na zdraví cís. Františka I., cís. Marii Teresii, hraběti i hraběnce, děkanovi a úřadu“.

     O této události podrobněji „Až do 27. Září 1748 zedníci na štítech a věži, též tesaři své dílo dělali, takže když věž střechou přikryta byla, přišlo na to, aby se báň nahoru táhla, při kterémžto tažení, jakož také obrazu posvěceného sv. Michala archanděla, hlučně na trouby a vlaské bubny dalo se slyšeti. Po upevnění toho Jan Havíř, mistr tesařský, sedíc nejvýš na štenýři. Až na něj hrozně patřiti bylo, pil víno za zdraví JMlsti cís. Františka I. a císařovny naší České královny Marie Terezie. Sklenici první shodil s hůry dolů, neroztloukla se. Druhé: za zdraví JMlsti hraběte Leopolda Kinského (majitel panství od r. 1741 do r. 1760), pána panství chlumeckého a jeho paní, hraběnky Marie Terezie, markýzy z Roffrano, paní na Chroustovicích, též celé knížecí a hraběcí rodiny, vypil, shodil dolů. Třetí: za zdraví vys. důst. p. děkana chlumeckého Tomáše Štěpánka, který předtím do Prahy odjel a přijat za děkana na Vyšehradě, tam 24. Září sloužil mši sv. pod mitrou praelatskou, při tom také všech pp. kaplanů chlumeckých, vypil, shodil dolů, nerozbila se. Čtvrté: za zdraví uroz. p. Ant. Ferd. Heidlera a všech pp. officírů hospodářských a vzácné jagrpartaje, vypil, shodil, neroztloukla se. Páté: za zdraví počestného magistrátu, práva rychtářského, starších obecních, všech pp. sousedův a nájemníkův, shodil sklenici a potom dětem na památku hodil hrušky, jablka a ořechy vlašské. Po všem šťastně dolů slezl a za to dostal od obce vědro piva“.

     Děkanu chlumeckému byl svěřený také dohled nad chrámovou hudbou „principales musici“ a dále nad „artificiales musici“, kteří  „jsou povinni hráti  po panství o všech posvíceních při slavné bohoslužbě, jinak každou neděli a svátek v Chlumci nad Cidlinou, O Božím Těle musí však  o processí chlumeckém hráti celý cech (muzikářský) bez rozdílu, tedy i „sprostí muzikanti“.  Dozor nad „hospodskou muzikou“ byl svěřený hejtmanu panství.

 

     Od r. 1749 byl děkanem chlumeckým ustanoven Jan Mikuláš Biskup, do r. 1735 zdejší kaplan.

 

     Jak již bylo uvedeno, od r. 1718 byl děkan Štěpánek také vyšehradským kanovníkem a od 24. 9. 1748 byl také děkanem vyšehradské kapituly.

     Podle pramenů byl kanovníkem nenápadným. Na Vyšehradě nechal založit dvě nadace, z nichž se financovaly zádušní mše za rod Štěpánků a Bubečkovských. Byl prý vysoké postavy. [7]

 


 

/zápis z r. 1677 o Václavu Štěpánkovi a jeho rodině (Tomáš uveden jako nejstarší syn) v soupise služebníků panství Helfenburk/Netolice /

 

/královna Marie Terezie potvrzuje Tomáše Štěpánka děkanem vyšehradské kapituly, 1748/

        /královna Marie Terezie uděluje Tomáši Štěpánkovi z Tourova inkolát v rytířském stavu, 1748/

  

/velká královská pečeť při nobilitačním diplomu/                /vazba nobilitačního diplomu/
 

  /úvodní stránka nobilitačního diplomu/

 

  /stať o životě a stavovské činnosti Tomáše Štěpánka v nobilitačním diplomu/

      

/vyobrazení erbu v nobilitačním diplomu/          /poslední strana diplomu s podpisem české

                                                                              královny Marie Terezie, kancléře

                                                                              hr. Harracha a hr. Kořenského z Terešova/

        

  1. Meraviglia-Crivelli, Rudolf Johann Graf von. Der böhmische Adel. Nürnberg, 1886, s. 37, taf. 30
  2. Král: Adel s. 254.
  3. http://www.coresno.com/literatur/heraldik/89-siebmacher-boehmen/1206-siebmacher-boehmen-s.html
  4. Mašek, P.: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé Hory do současnosti, díl II., 2010 Praha, Argo, str. 343
  5. Vavřínek, K.: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2014, Praha, 2011, str. 445
  6. archiv Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě KVš-L listina inv. č. 481,482,483, KVš, karton 27,62,127
  7. Ruffer V.: Historie Vyšehradská, 1861 Praha
  8. Khun, K.: Dějiny a kulturní obraz města Chlumec nad Cidlinou, r. 1932, str. 128-131, 79, 80

 

     Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě

     Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě vděčí za svůj vznik knížeti a prvnímu českému králi Vratislavovi. Tento panovník, který vládl v letech 10611092, významně zasáhl do evropské politiky jako nejbližší spojenec římského císaře Jindřicha IV. Za pomoc císaři, zvláště při tažení do Itálie, kdy čeští bojovníci roku 1083 přispěli k dobytí Říma, získal pro svou osobu královskou hodnost. Korunovace, jež se uskutečnila 15. 6. 1085 v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, průkazně svědčila o velkém vzestupu jeho panovnické moci a růstu autority českého státu. Léta Vratislavovy vlády jsou však poznamenána stálým napětím mezi ním a jeho bratrem Jaromírem, v letech 1068 1070 pražským biskupem, které oslabovaly vnitřní stabilitu země. Vratislav přesídlil z Pražského hradu na Vyšehrad, kde pro posílení svých pozic vůči Jaromírovi založil k roku 1070 kolegiátní kapitulu. Aby mohla plnit funkci protiváhy pražského biskupství a svatovítské kapituly, požádal papeže o její vynětí (exempci) z biskupské pravomoci a přímé podřízení papežské kurii. Tehdejší papež Alexandr II. sice potvrdil zřízení kapituly a jejím členům udělil právo nosit sandály a mitru, vlastní exempci však vyhlásil až papež Lucius II. listinou z 11. 4. 1144. Vratislav také obdařil kapitulu značným nemovitým majetkem a platy. Dnes lze konstatovat, že založením exemptní kapituly na Vyšehradě, řešil Vratislav kromě jiného otázku hmotného zabezpečení vysokých státních úředníků, kteří se právě rekrutovali z řad duchovních – představitelů a členů Vyšehradské kapituly. Vratislav zemřel 14. ledna 1092 a byl pochován ve vyšehradském kapitulním kostele, do jehož základů sám kdysi „přinesl na vlastních ramenou dvanáct plných nůší kamení ke cti svatého Spasitele tak, jako císař Konstantin založil kostel římský“(letopis tzv. kanovníka vyšehradského).

    Kolegiátní kapitula vyšehradská měla do roku 1419 (1420) mezi českými církevními institucemi mimořádné postavení. Byla podřízena papežské kurii, s níž udržovala přímé styky. Současně však její nejvyšší představený – probošt, dosazovaný českým panovníkem, získal nedlouho po roce 1222 trvale do svých rukou vysokou hodnost královského kancléře (představeného české královské kanceláře), a tím i postavení jednoho z předních dvorských činitelů a spolutvůrců vnitřní a zvláště zahraniční politiky českého krále. Mezi kapitulními hodnostáři i kanovníky lze najít přední osobnosti politického, duchovního i kulturního života, kterým nechyběl evropský rozhled, členy vládnoucích dynastií Přemyslovců a Lucemburků, a také příslušníky významných šlechtických rodů. Z proboštů to byl např. Jindřich Břetislav, na sklonku svého života český kníže (1193 – 1197), Petr z Aspeltu, pozdější mohučský arcibiskup, rádce králů Václava II. a Jana Lucemburského, Jan řečený Volek, nevlastní bratr královny Elišky Přemyslovny, od roku 1334 olomoucký biskup, dále Jan Soběslav, synovec Karla IV., nebo Václav z Buřenic, řečený Králík, přední rádce a oblíbenec Václava IV., od roku 1413 rovněž olomoucký biskup. Kapitula vlastnila rozsáhlý nemovitý majetek, k němuž např. patřilo i město Prachatice.

   V důsledku náboženských bouří v XV. století a následné reformace ztrácí většina církevních institucí svá výsadní postavení. Husitská revoluce, zvláště pak obsazení, vyplenění a poboření Vyšehradu husity, po vítězství nad vojskem krále Zikmunda 1.11.1420, znamenala  zásadní předěl ve vývoji kapituly. Přesto, že kapitula dokázala uhájit svoji existenci a na Vyšehrad se vrátila, již nikdy se jí nepodařilo obnovit postavení, které měla před rokem 1419. Výsadami, udělenými kapitule před rokem 1419 papežem, přispěla kapitula k zachování nepřerušeného chodu organizace katolické církve v pražské církevní provincii v době  sedisvakance arcibiskupského stolce. Významnější etapu v jejím dalším vývoji představuje až 1. polovina 18. století, kdy v kapitule působili dva literárně činní kanovníci Jan Florian Hammerschmid (1652 – 1737) a Jan Tomáš Vojtěch Berghauer (1684 – 1760), od r. 1749 kapitulní děkan. Tehdy se také uskutečnila barokní přestavba kapitulního kostela sv. Petra a Pavla, dokončená roku 1729. Ve 2. polovině 19. století kapitula výrazně přispěla k obnově Vyšehradu, který obrozenecká česká společnost romanticky spojovala s počátky českého národa a státu. Přičiněním vlasteneckých proboštů Vojtěcha Ruffera (1790 – 1870), Václava Štulce (1814 – 1887) a Mikuláše Karlacha (1831 – 1911) došlo k přeměně vyšehradského hřbitova v národní pohřebiště, vybudování Slavína a k novogotické přestavbě kapitulního kostela.

     V době první světové války a vzniku samostatného československého státu působí na Vyšehradské kapitule dvě mimořádné osobnosti. Je to především bývalý představený české koleje v Římě Msgre.ThDr.František Zapletal  (1861 – 1935), který se stal roku 1922 proboštem kapituly a od roku 1933 světícím pražským biskupem, a dále Msgre. Bohumil Stašek (1886 – 1948), významný představitel českého katolického politického života, jeden ze zakladatelů Československé strany lidové, neohrožený bojovník proti nacismu a německé okupaci.

     Po roce 1948 přichází Vyšehradská kapitula v důsledku „znárodnění“ o většinu svého nemovitého majetku mimo Prahu. Jsou jí zkonfiskovány zemědělské statky, z jejichž výnosů kapitula nejen zabezpečovala svůj chod, ale zejména budovala Vyšehrad v podobě jak je dnes znám. V roce 1961 byla donucena, pod hrozbou svého zrušení „darovat“ socialistickému státu většinu svých objektů na Vyšehradě, včetně Vyšehradského hřbitova. Objekty přešly později na Obec hl.m.Prahy a sloužily postupně k různým účelům. Po sametové revoluci uznalo tehdejší vedení hl.m.Prahy nezákonnost vynuceného darování a v roce 1991 převedlo na kapitulu zpět většinu vyšehradských kapitulních objektů. Kapitula tak mohla, byť v omezeném rozsahu, opět obnovit svoji činnost. V uplynulém období byla dokončena nejen rekonstrukce kapitulního chrámu sv. apoštolů Petra a Pavla, ale i většiny dalších objektů. V roce 2003, kdy kapitula vzpomínala stého výročí regotizace, udělil papež Jan Pavel II. kapitulnímu chrámu sv. apoštolů Petra a Pavla titul papežské baziliky minor. [1]

 

[1] převzato z oficiálních webových stránek Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na   Vyšehradě

 

 

Náhledy fotografií ze složky rod Štěpánek


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář