Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pamětní kniha rodu Štěpánků - textová verze, díl VI.

 

Josef I.Štěpánek (1795-1862)

     Josef  Štěpánek se narodil dne 22.2.1795 Václavu Štěpánkovi a Kateřině rozené Karvánkové, tedy ještě na chalupě v Pohorovicích č.p. 1.        

    Josef Štěpánek se dne 14.10.1823 oženil s Kateřinou Šrámkovou ze Křtětic č.p. 5 (nar. 14.10.1804 ve Křtěticích). Kateřinina matka, také Kateřina zemřela v Kloubě jako 70 letá vdova dne 17.7.1834.

/zápis matriky oddaných o svatbě Josefa Štěpánka (svobodníka z Klouba „freisass im Klaub“) a Kateřiny Šrámkové ze dne 14.10.1823/

     Josefovi a Kateřině se narodilo několik dětí (Tomáš, nar. 1832, Kateřina, Anna, nar. 1827, která si dne 26.8.1846 provdala za Františka Klímu, nar. 1819, z Kloubu č.p. 20, Františka, zemř. 12.6.1842, Terezii Annu zemř. 15.3.1846) z nichž se budu věnovat  pouze pokračovateli rodu a hospodáři na č.p.4 v Kloubě, Václavovi, který se narodil dne 16.9.1837 v Kloubě.

     Za života Josefa Štěpánka se setkáváme se Štěpánky, jako vlastníky svobodného dvora v Kloubě, kteří jsou takto zapsáni v tzv. Schematismech/Kalendářích českého království.

           

/zápis ve Schematismu/Kalendáře pro rok 1833, „Klaub und Podhorowitz, Freihöfe, pr. K. (Prachiner Kreis), Besitzer: Hrn. Wenzel Stiepanek, Jacob Klima und Franz Ržiha“ „…Kloub a Podhorovice, Svobodné dvory, prácheňský kraj, Vlastníci: pan Václav Štěpánek (pravděpodobně Josefův bratr), Jakub Klíma a František Říha“/

    O svobodném dvoře v Kloubě se zmiňuje také J.G. Sommer ve své „Topografii království Českého“ z .r. 1840, „Das Königreich Böhmen: bd Prachiner Kreis“, 1840                    

/záznam na str. 420 Sommerovi Topografie z r. 1840 týkající se svobodného dvora v Kloubě „…Ve vsi se nachází královský svobodný dvůr, mimo to navíc na svobodných pozemcích byly zřízeny emfyteutické usedlosti, celkem 8 čísel popisných. Tento dvůr spadá pod svobodnickou čtvrť/staršího svobodníka v Klášterském Mlýně u Kašperských Hor“/ 

    Dochovalo se také několik vlastnoručních podpisů Josefa Štěpánka.

Např. z r. 1833.                     

/ze záznamu jde zřetelně přečíst „Josef Štěpánek svobodník z Klaubu“ /

     Nebo např. z r. 1845, kdy souhlasil se svatbou své dcery Marie Anny (nar. r. 1826 v Kloubě).                          

     Josef žil a vystupoval jako královský svobodník, tedy jako privilegovaný obyvatel vesnice, až do r. 1848. Po roce 1848, kdy bylo zrušeno poddanství, zaniká i výsadní postavení svobodníků. Institut svobodnictví pozbyl svého významu, když se všichni obyvatelé stali svobodnými.

    Josef Štěpánek zemřel v Kloubě na podzim r. 1862 a je pochován na hřbitově ve Skočicích.

    Dle pamětí byl prý velice dobrým a hodným člověkem.

 

    Šrámkové ze Křtětic, Jan Nepomuk Šrámek (1820-1884)

 

    Dne 14.10.1823 se Josef Štěpánek (1795-1862) oženil s Kateřinou Šrámkovou ze Křtětic č.p. 5 (nar. 14.10.1804). Otcem Kateřiny byl Josef Šrámek, sedlák ze Křtětic. Křtětice, kdysi obec protivínského panství, jsou dnes místní částí města Vodňan, ca 4 km východně od obce Kloub.

     Rodiče Jana Nepomuka Šrámka (nar. 1820-1884) sídlili také ve Křteticích na sousedním č.p. 6 a byli nepochybně stejného rodu jako Šrámkové z č.p. 5.

    Jan Nepomuk Šrámek se tedy narodil na statku ve Křtěticích č.p. 6 dne 21.5.1820 jako syn sedláka Františka Šrámka a Rosálie roz. Jílkové. 

    Jan studoval teologii a r. 1844 byl vysvěcen na kněze. Poté byla kaplanem v Českém Krumlově, Stolicích, Husinci a Jindřichově Hradci. Roku 1850 přestoupil k evangelické církvi a oženil se. Rakouská vláda mu kvůli konvertování a sňatku nepřála, proto se Jan Šrámek uchýlil do Pruského Slezska, kde se stal nejdříve učitelem ve Vratislavi, pak farářem, naposledy v Rozumnicích.  Přes všechny překážky pracoval na povznesení českého národa. Jeho dům býval útočištěm českých emigrantů. Roku 1866 odešel do Ruska a přestoupil na pravoslaví. Stal se gymnaziálním profesorem v Petrohradě, r. 1872 za své zásluhy obdržel řád sv. Stanislava a byl povýšen do dědičného šlechtického stavu.

     Jan šlechtic Šrámek zemřel  dne 31.7.1884 v Turtnu u Gačiny v Rusku.

     Svá literární díla psal také pod pseudonymy Jaromír Březanovský a Jaromír Milenovský.

    Z jeho prací lze uvést např.:

 „Krátký všeobecný dějepis pro školu“, Jindřichův Hradec, 1849

 „Německá mluvnice J.N.Sykory“,  Praha 1851

 „Povídky otce Jaromíra“, Praha, 1852

 „Volks-Märchen aus Böhmen“, Vratislav, 1853

 „Der arme David aus Roesnitz“, Hlubčice, 1857

 „Chudobky“, básně, Praha 1861

 „Dráteníček“, povídka pro děti, Opava, 1863

 „Škola francouzského jazyka pro Čechy“, Praha 1863

„Gramatika jazyka českého“, rusky, Petrohrad, 1869

„O výslovnosti francouzského jazyka“, Praha 1873

 

Přepisoval do ruštiny knihy latinské a řecké, spolupracoval s Amerlingem. [1]

[1] Ottův slovník naučný, sv. XXIV. Str. 753, 1906

 

     Svobodníci, dědiníci, manové, panoši

     Kdo to vlastně byli tzv. svobodníci? Ottův slovník naučný a Prof. Josef Petráň se shodují v tom, že dříve sluli svobodní dědiníci, či jen dědiníci, něm. Freysassen, Freibauern, lat. libertini, dědicones, coloni perpetuarii – stavovsky nevyhraněná skupina obyvatel, kteří byli v závislém postavení ( clientes ), poddaných knížeti, pak králi, byli buď potomci svobodných sedláků z doby rané patrimoniální monarchie, od 15. století také potomci různých zchudlých šlechtických, zemanských rodin nebo byli vrchností osvobozeni.

     Je těžké rozlišit jejich společenské a právní postavení. Většinou byli vlastníky zemědělské usedlosti-pravděpodobně neopevněného svobodného dvora ve vsi, rozlohou většinou nepřesahující poddanskou usedlost. Od 14.-16.stol. zapisovali tito svobodníci svůj majetek v provolacích knihách „desk dvorských“, vedených u dvorského soudu, kam spadali jak dědiníci, tak manové.

     Politický stavovský systém prosazující se během husitství jakoby nezahrnul vrstvu dědiníků, svobodníků, nemajetných zemanů, panošů a manů, mezi stavy zastoupené na zemské sněmu. V roce 1497 se král vzdal práva odúmrtí vůči jejich majetku a desky dvorské přestaly být vedeny. Od 15. století dědiníků/svobodníků stále ubývalo tím, že šlechta skupovala od nich svobodné dědiny a spojovala je se svými panskými pozemky; jiní zase rozmanitou nouzí bývali k tomu vedeni, aby dali se v poddanství svého šlechtického souseda. Někteří dědiníci zpočátku svůj majetek dávali ještě zapisovat do desk zemských jako političtí stavové, později však své statky pojišťovali vklady ve zvláštních „Knihách svobodnických“        ( „Libri libertinorum“ ), které jsou dnes uloženy v Národním archívu v Praze.

     Období na přelomu 15. a 16. století, bylo obdobím velkých společenských a hospodářských změn, znamenalo spolu s přílivem nové kultury ( renesance), zásadní změny dosavadní sociální struktury obyvatelstva, zejména šlechty. Vyšší šlechta těmto změnám odolávala snáze, její finanční zázemí lépe umožnilo přizpůsobit se a vytvářelo předpoklady pro nový způsob hospodaření (v 16. století byl zaznamenán velký rozmach režijních velkostatků, které zapříčinily přerod šlechtice-válečníka ve šlechtice-podnikatele, např. Vilém z Pernštejna, Petr IV. z Rožmberka, Trčkové z Lípy atd.) Hůře na tom byla nižší, drobná šlechta. Její malé statečky neumožňovaly vytvořit prosperující ekonomické zázemí, schopné vlastní samostatné živnosti. Podléhaly tak snáze ambicím vyšší feudality a její snaze o rozšiřování dosavadních statků a byly jimi pohlcovány.

     Členové drobné šlechty ztráceli své dosavadní postavení a práva, zůstávala jim sice svobodná držba pozemků, převážně však v rozsahu většího gruntu. Upadali mezi svobodné poddané, či přímo ve stav poddanský, ztráceli dosavadní predikáty, které je odlišovaly od okolního vesnického obyvatelstva. V pramenech 16. století je nacházíme často (nikoliv však vždy) s přídomkem „dvořák“, a to zejména na Moravě. U mnohých suverenita - svoboda přetrvala až do 18. století, 19. století, jiní mizeli již během 15. století (celé 16. století je pak celkově obdobím úpadku svobodníků, kteří byli nejednou císařem „darováni“ šlechtě) a v průběhu třicetileté války (1618-1648), zejména po roce 1650, kdy nová „cizácká“ šlechta, která se v Čechách usadila po Bílé hoře (1620) a za pakatel skupovala zkonfiskované majetky poražených český stavů, hleděla ze svých nových poddaných dostat co nejvíce, nebrala v potaz privilegia těchto svobodných obyvatel vesnic, zatěžoval je robotami a všelijak je snižovala mezi ostatní poddané. Např. ve fondech pražských archívů je zachována petice svobodníků z novohradského panství v Jižních Čechách z října 1652. Svobodníci v této petici sami sebe označují „císařskými ubohými svobodníky co trpí velikou křivdu tím, že je hraběnka Buquoyová potahuje k robotám.“

     Svobodníci až do zrušení roboty v roce 1848 lpěli na tradicích svých předků. Stali se uzavřenou stavovskou komunitou, která si byla vědoma svých práv a dávná privilegia dědiníků jim rozvazovala ruce při dispozici svým majetkem. Sdružovali se do tzv. „královských svobodských čtvrtí“ v čele s „královským starším“, starostou svobodníků, pro určitý kraj. Svobodníci byli na svůj stav náležitě dbalí a sebevědomí. Stavovská uzavřenost byla pojistkou jejich výsad.

     Dle pramenů mohli mít vlastní poddané, mohli na své výsadní půdě umístit Židy nebo služebné pastýře. Svým právním postavením totiž byla svobodství rovna právnímu postavení šlechtických panství.

     Sociálně stavovská uzavřenost komunity podmiňovala výběr partnerů při sňatcích.

     Ze svobodnických desk je patrno, že ceny svobodných usedlostí byly někdy o mnoho vyšší než ceny stejně velkých gruntů poddanských. Výsadu osobní svobody neopomněli nadiktovat faráři jak rodiče při křtu, tak snoubenci při svatbě.

 

     Man, pův. nesvobodný služebník (lat. vassus), od 7. století svobodník nižšího sociálního postavení, který aktem zvaným lat. commendatio (odevzdání) přijal slib osobní ochrany od určitého velmože, složil mu za to slib věrnosti a konal pro něj nadále nejrůznější služby. Ve formě beneficia jim za odměnu doživotně přenechávají k užívání pozemkový majetek. Smrtí lenního pána nebo mana tento svazek samočinně zanikal.

 

     Panoš/panoše, od 14. století v českých zemích příslušník nižší služebné šlechty, který byl ve službě u jiného šlechtice a na němž byl podobně jako man závislý. Panoš byl původně držitelem svobodného statku, který však z různých příčin (ekonomických, politických, vložil v ochranu pána a přijal jej zpět už jen jako léno/manství. Původně byl panoše tedy zeman, který vstoupiv do družiny některého pána, slíbil mu poslušenství a byl podělen od něho lenním/manským statkem. Panoši byli nejnižším stupněm šlechty a zemanstva vůbec. Od začátku 15. století panoši jako zvláštní společenská vrstva splývali se svobodníky či many nebo, ti úspěšnější, se stali příslušníky tzv. vladyckého stavu. V průběhu 15. století v důsledku společenských změn panoši ztrácí své postavení, stávají se buď svobodníky nebo upadají přímo v poddanství svých dřívějších lenních pánů a ztrácí se v jejich anonymní klientele. Název panoše se však udržel i nadále a byl jím označován mladý šlechtic sloužící v družině mocného pána.

 

Václav III. Štěpánek (1837-1919)

     Jak už bylo uvedeno výše, z hlediska rodové linie nás zajímá Václav Štěpánek, nar. dne 16.9.1837, syn  Josefa Štěpánka, královského svobodníka v Kloubě a jeho ženy Kateřiny.

     Bohužel se nepodařilo ve skočické  matrice narozených pro ves Kloub najít odpovídající zápis, pouze zápis z indexu této matriky.

    Václav se oženil dne 31.1.1860 s Annou Šefránkovou z Drahonic (nar. 11.8.1841) a měli 14 dětí, z nich dospělosti se dožilo 9 dívek (Barbora Soukupová, Alžběta Kollerová, Marie Batistová, Kateřina Mašková, Terezie Skobová a Josefa Vachulková) a 2 chlapci (Josef a Václav). Z důvodu sledování rodové linie sleduji jen syna Josefa (nar. dne 21.1.1862). Při příležitosti svatby pravděpodobně Václav převzal po svém otci i hospodářství.

    Václav Štěpánek byl dobrým hospodářem, stavitelem a podnikatelem. Někdy kol. r. 1865-1870 přestavěl rodný statek v Kloubě, a to tak, že místo původní a tradiční orientace obytného stavení štítem na náves, orientoval novou budovu k návsi napodél, přičemž k této přistavěl i patro. Vznikla tak v Kloubě zcela ojedinělá patrová stavba. Vjezd do areálu statku zůstal při dolním konci stavby, avšak místo vjezdové brány vznikl krytý průjezd. V přízemí, nalevo od průjezdu, pak napočítáme osm obloukových oken, v patře pak oken deset, která však dnes již nejsou zasklená. Šest oken v patře bylo totiž později zazděno, čtyři zůstala s úzkým průzorem či průduchem. V místě zalomení stavby, na jejím horním konci, byla vybudována tzv. „lednice“, což byl vlastně sklep vytesaný do skalního podloží. K této přestavbě byl Václav jistě motivován svými podnikatelskými plány a aktivitami. V hlavní obytné budově totiž r. 1870 zbudoval hostinec s tanečním sálem, do něhož dovážel vyhlášené pivo z knížecího pivovaru v Protivíně. Václavův podnikatelský duch se projevil také v tom, že za zahradami vybudoval r. 1875 cihelnu, ve které se pálili prý velmi kvalitní cihly. Šlo o velkou cihlářskou polní pec na 60-80 tisíc kusů cihel se dvěma velkými kolnami. Dříve, asi do r. 1860, zde stávala tzv. židovská „flůsárna“. Židé bydleli do r. 1860V Židovně“ tj, v chalupách č.p. 21 a 8, které  patřily ke dvoru v Kloubě č.p.4 a které později sloužily jako výminek a k ubytování čeledi. Ve flůsárně se vyráběl z dřevěného popele, který byl svážen z okolních vsí, „flůs“ neboli draslo, který byl následně odvážen do skláren a mydláren. Pod cihelnou pak Václav vybudoval dva rybníky „Hořejší a Dolejší hlinavku“, ze kterých byla brána hlína pro potřeby této cihelny (dnes již neexistující, byla rozebrána před r. 1930). Z těchto cihel je prý postaveno nádraží v Protivíně a v Ražicích. Společně s cihelnou nechal Václav vystavět „Na Hůrce“ také vápenku (dnes již také neexistuje, zanikla kolem r. 1914), do které se dovážel vápenec z Rovné u Štěkně. Za doby hospodaření Václava Štěpánka došlo také k rozšiřování a přestavbám hospodářských stavení dvora. Nechal např. zvětšit stodolu, kterou namísto ze dřeva vystavěl nově z cihel a kamene (dnes však již také prakticky neexistuje).

     Václav Štěpánek vysadil lesy, a to v tzv. „Vitanech“ u Drahonic a u Sedlišť.

     Byl také průkopníkem pokroku v Kloubě, když jako první dovezl v 70. letech 19. století společně s J. Michalem do vsi uhlí z Merklína u Plzně.

     Václav Štěpánek zemřel dne 17.6.1919 a je pochován tradičně ve skočickém kostele. Jeho žena Anna zemřela již dříve, a to dne 15.2.1898.

     V síni obytného stavení visel Václavův portrét, na kterém byl vyobrazen již ve starším věku s hustým bílým plnovousem (portrét se po r. 1956 nachází neznámo kde).

 

 

Náhledy fotografií ze složky rod Štěpánek


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář