Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pamětní kniha rodu Štěpánků - textová verze, díl II.

Nejstarší předek rodu a původní sídlo rodu v době předbělohorské

 

     Štěpánek z Tourového, historický exkurz

    Skutečně prvním dohledaným zaznamenaným nositelem jména Štěpánek, kterého lze považovat za přímého předka, byl Štěpánek z Tourového /Stiepanek z Taurowého/, který se připomíná r. 1547 jako hospodář na statku v Taurowém /dnes Tourov, místní část města Bavorov/.

    Předpokládejme, že se tento Štěpánek narodil někdy mezi lety 1490-1510. Jedná se o dobu, kdy v českých zemích vládl král Vladislav II. Jagellonský, od r. 1516 pak jeho syn Ludvík Jegellonský, který nešťastně zahynul r. 1526 v bitvě u Moháče.  Rok 1526 je významný tím, že Habsburkové v osobě krále Ferdinanda I. usedli na český trůn, na kterém se udrželi až do r. 1918.

    Jak vypadal v této době (na počátku 16. století) a vlastně i v dobách před vypuknutím 30. leté války český venkov? Drtivá většina tehdejšího obyvatelstva žila na venkově a zemědělství bylo jádrem ekonomiky země. Po letech anarchie a válek probíhajících v 15. století získávala zemědělská půda opět na ceně. Šlechta v této době začala také svůj majetek soustřeďovat kolem svých sídel a snažila se vytvářet scelenější a kompaktnější državy.

   V případě vsi Tourového a celého rozlehlého helfenburského panství, šlo o v regionu nejvýznamnější a nejbohatší rod pánů z Rožmberka.

   Z hlediska technologie zemědělské výroby v této době stále vládně tradiční trojhonné hospodářství s ozimem, jaří a úhorem. Zemědělská technika zůstává prakticky stejná jako ve 14. století. Na selských dvorech se nachází pluhy, rádla, háky, stále se seje ručně, půda se kypří branami, pole se neválcují. O žních se úroda seče srpem, k sečení sena se používá kosa. V této době se však objevuje v zemědělství využívání železa, jako kování zemědělského nářadí a vozů.

    V zemědělské výrobě převládá stále pěstování obilovin, žito a oves se pěstuje v úrodných oblastech, pšenice i v podhůří.

    Pro potřeby domácí kuchyně se pěstovalo zelí, řepa a luštěniny. Předkové v této době pěstovali čočku, hrách a pohanku, ze které se připravovala kaše.

    Počátkem 16. století došlo ke změně klimatu. České země zasáhla vlna teplého počasí, které vytvořilo příznivé podmínky pro pěstování vinné révy a koření, pěstují se meruňky, broskve, melouny.

    Z živočišné výroby byl základem chodu hospodářství chov koní, kteří jsou po celý středověk hlavní tažnou silou. Voli byli spíše krmným dobytkem, koně byli zapřaháni do pluhů a povozů.

    Na menších statcích bývaly 1 až 3 dojné krávy, na statcích větších pak 3-6 dojných krav. Chov většího počtu dobytka nebyl možný pro nedostatek krmiva v zimních měsících. Chov dobytka byl také ovlivňován epidemiemi (např. r. 1516 byla velká epidemie dobytčího moru).

   Vepřový dobytek se choval na každém dvoru, a to v počtu 3 až 5 kusů.

   Na dvorech se chovalo i několik kusů ovcí, středně velké dvory chovaly 10 až 15 kusů.

   Významným podnikatelským odvětvím té doby se stalo rybníkářství, a to zejména v Polabí (Pardubicko za Pernštejnů) a Třeboňská pánev (Třeboň, Lomnice nad Lužnicí za Rožmberků),  atd.. Věhlas českých rybníkářů, jako byl Josef Štěpánek Netolický (cca 1460 – 1538) přesáhl hranice našich zemí.

 

       Štěpánek z Taurowýho a bavorovsko

      Jak již bylo popsáno výše, jistý Štěpánek se uvádí r. 1547 v obci Tourov /Taurowej/ u Bavorova, kdy je uveden v urbáři panství Helfenburk a Jinín. Štěpánek ze svého statku platí na „pana děkana bavorovského“ 18 grošů ke sv. Jiří (24. duben) a 8 grošů, 5 denárů a 4 haléře ke sv. Havlu (25. červenec). Dle analogie s jinými záznamy z této doby lze usoudit, že vzhledem k výši odvodů hospodařil Štěpánek na statku o výměře asi 1 lánu [1].

     Malá obec Tourov /Tourové, Tourová, Taurowej, Taurow/ leží necelé 3 km od Bavorova.

     Samotná lokalita pozdějšího městečka Bavorova se připomíná patrně poprvé k roku 1228, kdy zde měl nějaká práva pražský klášter sv. Jiří. Město bylo – jak doznává i jeho jméno – vybudováno některým z pánů ze Strakonic, nejpravděpodobněji Bavorem III., někdy na počátku 14. století. O vědomém založení svědčí sama pravidelná osnova městiště se čtvercovým náměstím a komunikacemi ústícími v jeho rozích. Do areálu byl zahrnut i nový hrad či tvrz, kde Bavor III. sídlil (jako první se psal z Bavorova) a z druhé strany také kostel. Poté co Bavor III. roku 1317 zemřel, měl panství zdědit jeho bratr Vilém Bavor ze Strakonic. Avšak nestalo se tak, neboť si dominium podržela vdova Markéta z Rožmberka († 1357), která majetek darovala ještě za svého života svému bratru Petrovi I. z Rožmberka († 1347), jenž si donaci nechal roku 1334 potvrdit králem Janem Lucemburským i proti vůli Viléma Bavora. Díky tomuto Markétinu aktu se pravděpodobně stalo, že osudy Bavorova až do konce 16. století určovali především Rožmberkové a nikoli strakoničtí johanité, jimž zbožný Vilém Bavor odkázal větší část svého majetku. Definitivní tečku za spory mezi ním a Rožmberky pak učinil Karel IV., potvrzující darovací akt a nařizující Rožmberkům vyplatit Vilémovi 1000 kop grošů.

     Helfenburské panství zahrnovalo dvě městečka – Bavorov a Strunkovice a dalších 23 vesnic. Rožmberkové pak Bavorovu roku 1361 udělili první výsadu, totiž práva a svobody, jakých užívalo královské město Písek.

     První bavorovský kostel Panny Marie měl být založen někdy mezi lety 1270-1285. V této době ještě nedisponoval farními právy, byl pouze filiálním ke sv. Jiljí v nedaleké (Velké) Blanici. Nově budovanému městu a očekávanému rostoucímu významu střediska ležícího na tzv. Zlaté stezce by odpovídala i snaha o přenesení fary z Blanice do Bavorova. Kvůli sporům mezi Rožmberky a Vilémem Bavorem ze Strakonic se tak stalo až později a k hmotnému zabezpečení došlo roku 1368, kdy bratři Rožmberkové darovali knězi Václavovi z Miličína, dosavadnímu faráři v Blanici, svůj dvůr v Bavorově i s pozemky, aby tu mohl trvale bydlet.

     V září 1384 se pak chrámu dostalo velkého nadání v podobě platů z několika vesnic, dvorů, mlýnů, bavorovské sladovny atd., zabezpečujícího dostatek prostředků k zajištění duchovní správy nejen zde, ale také ve Vitějovicích, Blanici a při bavorovském špitále.

     V r. 1381 udělili Rožmberkové Bavorovu právo pečetění voskem, občané získali veškerá práva, svobodu, oprávnění, nedotknutelnost, omilostnění a zvyklostí jako město Písek, ale také povinnost platit vrchnosti jako Písek. Tímto Rožmberkové také dali Bavorovu svůj erb – červenou růži ve stříbrném poli. V r. 1384 zřídili při kostele knihovnu.

     R. 1390 zemřel Oldřich z Rožmberka. Přímí potomci a nástupci neměli o Bavorov zájem, vlastnili jiná honosná a přepychová sídla. Bavorovským výsady potvrdili, ale nové neudělili. V době husitských válek byly pergameny s právy a výsadami zazděny, aby byly uchráněny před vojskem a ohněm. Vlhkost zdiva je však úplně zničila. Zástupci obce se proto r. 1474 obrátili na současné držitele helfenburského panství s žádostí o povolení výsady přepsat. Jindřich z Rožmberka jménem svým a svých bratří toto povolil a privilegia rozšířil o právo hrdelní.

     Rok na to koupil helfenburské panství Jan ze Švamberka, ten také potvrdil výsady městu Bavorov, stejně jako další majitelé panství - bratři Václav a Zikmund Vlčkové z Čenova. R. 1503 se vrací helfenburské panství znovu do rukou Rožmberků. Vilém z Rožmberka byl k Bavorovu štědrý. Rok po svém nástupu (1552) vymohl pro město na císaři Ferdinandovi I. dva výroční trhy – na sv. Vavřince a na sv. Martina – každý týden obilní trhy a dále výsadu pečetit červeným voskem. Ve stejném roce Vilém povolil založení ševcovského cechu.

     V r. 1593 prodal vladař Petr Vok z Rožmberka celé helfenburské panství s tehdy již pustým hradem Helfenburkem prachatické obci za 20.000 kop českých grošů. Ta potvrdila dne 6. srpna 1607 bavorovským jejich výsady a rozšířila je o právo odúmrti. Prachatická obec také povolila Bavorovu vařit v panském pivovaře ječné nebo pšeničné pivo. Po bitvě na Bílé hoře (1620) byly Prachaticům zkonfiskovány všechny statky a Bavorov i Helfenburk připadly královské komoře, která zrušila veškerá privilegia. Další rok bylo panství darováno knížeti Oldřichu z Eggenberku. Bavorovským nastaly zlé časy – přesuny vojsk, drancování, požáry, epidemie, robota, to vše museli obyvatelé snášet.

     Až v r. 1675 získal Bavorov zpět svá práva. Kníže Jan Kristián Eggenberk navíc povolil městu pořádat trhy na sv. Jiří a na den Obětování Panny Marie. Kníže Jan Kristián z Eggenberka zemřel bez potomků dne 23. února 1717 a všechny jeho statky připadly jeho manželce Marii Ernestině rozené kněžně ze Schwarzenberku. Po její smrti r. 1719 Bavorov získávají Schwarzenberkové.

     Dne 7. srpna 1747 císařovna Marie Terezie vlastní rukou podepsala a potvrdila bavorovská privilegia. Dalším panovníkem, který výsady potvrdil, byl Josef II. (1782). Poslední potvrzení výsad bylo provedeno ve Vídni císařem Františkem I. r. 1793.

Revoluční rok 1848 přinesl zrušení poddanství, odstranění privilegií a závislost Bavorova na Vodňanech. Tím se snížil jeho význam. V následujícím roce postihl Bavorov velký požár, který zničil 14 domů, mezi nimi i knížecí dvůr a školu. V r. 1850 byl Bavorov přidělen k píseckému kraji a v r. 1853 výnosem krajského úřadu v Písku povýšen na město.

Dne 9. září 1867 vypukl ve městě opět velký požár. Zničeno bylo 31 domů, zasažen byl i kostel. Ve stejném roce se začalo s vyměřováním železniční trati přes Bavorov do Prachatic, doprava na ní byla zahájena r. 1893.

     Do života bavorovských občanů krutě zasáhla I. i II. světová válka. V r. 1945 bylo město osvobozeno americkou armádou.

     V r. 1991 je Bavorov přijat za člena Svazu měst a obcí a v r. 2000 se rozhodnutím Poslanecké sněmovny opět stává městem.

 

     V minulosti byl Tourov (či jeho část) i s Bavorovem součástí panství hradu Helfenburk, který vystavěli na nedalekém vrchu Malošíně cca 6 km severozápadně od Bavorova r. 1355 bratři Petr, Jošt, Oldřich a Jan z Rožmberka, jako správní a obranné středisko nejzápadněji položeného panství rodu Rožmberků. Tuto stavbu povolil bratrům z Rožmberka císař Karel IV., jako ocenění jejich pomoci při korunovačním tažení do Říma.

     Stavba hradu Helfenburku pokračovala poměrně rychle. Roku 1357 byl jmenován první purkrabí Jaroslav, který patrně dohlížel na pokračující stavební práce. Roku 1364 se mluví o Helfenburku již výslovně jako o hradu, takže lze předpokládat, že v tom roce byla stavba alespoň v hrubých rysech dokončena. Práce ovšem pokračovaly dál. Jejich datování pomáhají upřesnit kamenné alianční znaky Jana z Rožmberka († 1389) a jeho manželky Elišky z Halsu († 1384), zasazené (od r. 1967) v předhradí třetí brány a ve zdi paláce.

     Politické zápasy, které zachvátily koncem 14. a v 15. století české země, zanechaly své stopy i v dějinách hradu Helfenburka a jeho okolí. V období prohlubující se roztržky mezi pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna a králem Václavem IV. poskytl hrad v l. 1384–1397 arcibiskupovi bezpečný útulek před odchodem do Říma. Bylo to v době, kdy k odbojným pánům, kteří nebyli spokojeni s různými opatřeními krále, patřil též mocný Jindřich z Rožmberka, majitel hradu. Ozbrojená střetnutí, která časem nabývala charakteru místních válek, sice hrad bezprostředně neohrozila, ale nepřátelské vpády do okolí hradu dokonale zpustošily celé helfenburské panství. O politickém významu hradu svědčí několik jednání o příměří a výměně zajatců, která zde tehdy probíhala. Když Jan z Rožmberka na naléhání papežského legáta Rovarelly přistoupil v r. 1468 k jednotě zelenohorské a okolní města věrná králi Jiřímu zahájila proti Helfenburku drobnou válku, nařídil Jan z Rožmberka purkrabímu na hradě, aby opatřil 60 střelců na zesílení hradní posádky.

    Za takové situace nemohlo být helfenburské panství pro Rožmberky výnosnou državou, a tak v r. 1475 prodali bratři Vok, Jindřich a Petr z Rožmberka hrad Helfenburk s městečkem Bavorovem a přilehlými vesnicemi strakonickému velkopřevoru Janovi ze Švamberka, který jej o tři léta později prodal Václavu Vlčkovi z Čenova.

    Tento proslulý válečník, vojenský praktik i teoretik, byl horlivým stoupencem krále Vladislava II. Jagelonského a vytvořil z hradu Helfenburk vojenskou základnu, z níž podnikal výpady a tažení proti přívržencům uherského krále Matyáše Korvína. Do doby jeho držby (tj. od r. 1475 až do r. 1484) je nutno klást významné stavební úpravy hradu. Václav Vlček jako profesionální válečník měl dostatečné znalosti i zájem o to, aby zdokonalil opevnění hradu, ať již vzhledem k nepřátelským vztahům k Rožmberkům nebo vzhledem k poloze Helfenburku při zemských hranicích, kdy této skutečnosti využíval k vojenským výpravám do Rakous. Vlčkovi lze tedy připisovat zdokonalení hradního opevnění podle modernějších vojenských zásad. Severní vnější předhradí bylo zesíleno třemi nárožními baštami, které měly sloužit pro postavení těžkých děl. Na jižní straně v rozšířené části vnějšího valu byl postaven dřevěný srub, k němuž byl přístup z hradu úzkou výpadní brankou v jižní hradební zdi.

    Nepřátelství, které Václav Vlček z Čenova projevoval otevřeně Rožmberkům, jim nemohlo zůstat lhostejné a tak očividně, z jejich popudu a v jejich zájmu, koupil v r. 1484 Helfenburk štýrský truksas Jindřich Prušenk ze Stetenberka se svým bratrem. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že ještě téhož roku si Jindřich vydlužil od Rožmberků kupní cenu (tj. 8.000 zl.) a dal jim helfenburské panství v zástavu. V r. 1503 vyplatili Rožmberkové panství od Jindřichova syna Oldřicha hraběte z Hardeku a stali se znovu majiteli hradu i panství.

    Od počátku 16. století význam hradu po stránce vojenské upadal, posádka se zmenšila a purkrabí se postupně stával hospodářským úředníkem. Úpadek pokračoval za posledních Rožmberků, zejména když si Vilém z Rožmberka nechal v 80. letech 16. století nedaleko odtud postavit zámek Kratochvíli a úředníci přesídlili do Netolic. V r. 1593 prodal Petr Vok z Rožmberka hrad Helfenburk, již jako pustý, s městečkem Bavorovem a přilehlými vesnicemi ( „…ves Taurowej, což tu míti ráčí…“[2] ), městu Prachaticím. Na hradě občas bydlel hajný a okolní obyvatelstvo rozebíralo postupně ruiny na stavbu svých obydlí.

    V r. 1623 získali panství s pustým hradem jako pobělohorský konfiskát Eggenberkové a od nich dědictvím r. 1719 Schwarzenberkové, kteří je vlastnili až do r. 1922.
  

[1] Ing. Jan Bumba uvádí ve své práci „České katastry od 11. do 21. století“, Praha, 2007, na str. 14 jednu z možných kategorizací lánu, a to na: tzv. královský dobrý lán, ca 17,5 ha, kněžský lán, ca 16 ha, panský, zemanský a svobodný lán, ca 14,5 ha a selský lán, ca 11,5 ha.

[2] Z této formulace je zřejmé, že Petr Vok z Rožmberka nebyl pánem nad celou vsí. Zdá se tak, že někteří lidé byli poddání jiné vrchnosti nebo poddanými nebyli. Vzhledem k tomu, že jiná vrchnost zde, s největší pravděpodobností, ničeho nevlastnila, lze uzavřít, že zde žili i lidé svobodní, či jinak privilegovaní. V pramenech se v Tourově vyskytuje např. svobodný dvůr Šrámkův, od pol. 17. století dále i statek Květoňův. Tito jsou pak uváděni také jako „manové eggenberští“.

    

     Tourovská tvrz a místní drobná šlechta, rod Štěpánků z Tourového

     V Tourově se nacházela tvrz (dnes v rozvalinách), na které sídlila celá řada místních drobných šlechticů, kteří měli různé sociální postavení a kteří byli ve větší či menší závislosti na rodu Rožmberků. Roku 1359 se uvádí Lipold z Tourového, předek rodu Kraselovských z Kraselova, zároveň jde také o první zmínku o vsi Tourov vůbec. Na přelomu 14. a 15. století se uvádí Hrzek z Tourového, předek rodu Budkovských z Budkova, dále jeho syn Mikuláš z Tourového, který byl farářem ve Volyni, Hynek z Tourového, zcela odlišného rodu a erbu od výše uvedených. V bouřlivé polovině 15. století se pod ochranu pevného hradu Helfenburk uchýlil do Tourova Václav Vlášek z Miloňovic poté, co mu nepřátelé Oldřicha z Rožmberka vypálili jeho dvorec v Jiníně. Václav z Miloňovic zde pro potřeby Oldřicha z Rožmberka shromažďoval žoldnéře. Pravděpodobně jako poslední rod sídlil na zdejší tvrzi rod Želízků z Tourova, z nichž se prvně uvádějí r. 1452 panoši Jan a Petr z Tourového, kteří stáli ve službě pánů z Rožmberka. Aby toho nebylo málo, sídlili v Tourově a nedaleké Javornici také manové hradu Helfenburku, kteří byli povinni účastnit se v případě potřeby obrany hradu a jiných vojenských akcí svých lenních pánů, za což měli od vlastníka hradu propůjčeno léno-manství (tvrz, dvůr atd.).

     Vzhledem k velikosti vsi Tourov lze uvažovat o tom, že i předkové Štěpánka z Tourového byli některými z těchto drobných šlechticů či manů tohoto hradu, tedy služebníky pánů z Rožmberka. Této teorii také napovídá ta skutečnost, že kromě zápisu v Urbáři panství Helfenburk  z r. 1547 Štěpánkové v žádných jiných urbářích či gruntovních knihách 16. století jako poddaní nefigurují (např. v gruntovní knize Velkostatku Netolice (Helfenburk) z let 1568-1618, či v gruntovní knize panství Helfenburk z let 1593-1618, byť v těchto jsou Štěpánci uváděni jako věřitelé svých sousedů, např. za pivo či jako svědci různých událostí. Dále vystupují v účetních knihách panství Helfenburk mezi lety 1593-1618, kdy prodávají dobytek, vyměňují koně, nakupují a prodávají obilí). V době celospolečenského úpadku drobné šlechty – panošů, manů, nápravníků atd. a vůbec celého lenního systému od pol.15. století, mohli být jedněmi z mnoha, kteří nedokázali obhájit své dřívější výsady a postavení, ztratili svůj společenský status a rozplynuli se tak v anonymní rožmberské klientele s ostatním vesnickým obyvatelstvem. Této teorii by dále nasvědčovala informace Františka Vlasáka (1820-1880), který uvádí mezi rody, které již před 30. letou válkou byly počítány k nižší šlechtě, také rod „Štěpánků z Tourového“, který se dle něj naposledy veřejně připomíná v Titulárním kalendáři r. 1786 a který tak buď vymřel nebo přestal užívat šlechtických výsad. [1] O rodu „Štěpanek von Taurova“ se zmiňuje také Rudolf hr. Meraviglia-Crivelli, jako o „starém rodu, který vyhasl [!]/ vytratil se r. 1786“, dále pojednává již jen o Tomáši Štěpánkovi, děkanovi vyšehradském. [2] V současné době se o rodu zmiňuje Milan Mysliveček s tím, že jde o „novoštítný rod, který vymřel r. 1786“ dále pojednává také již jen o Tomáši Štěpánkovi, děkanovi vyšehradském. [3] Má soukromá úvaha je taková, že rod pozbyl svého postavení mnohem dříve než r. 1786, a to nejspíše již v době neklidného a společensky převratného 15. století. Heslo „Štěpánek z Taurova“ je obsaženo v pokračování oblíbené řady „Almanachů českých šlechtických a rytířských rodů“ autora Ing. Karla Vavřínka, a to v Almanachu pro rok 2014. Heslo je doplněno erbem děkana Tomáše Štěpánka, jelikož popis původního erbu rodu se dosud nepodařilo s určitostí dohledat. [4]  Je tedy možné, že Tomáš Štěpánek chtěl svým přídomkem upozornit na dávnou slávu rodu. Původní podobu rodového erbu však již neznal a zvolil si erb zcela odlišný, o něm však později. Je však možné se domnívat, že původním rodovým erbem byl ten, který vyobrazil Vojtěch rytíř Král z Dobré Vody v díle Prof. Augusta Sedláčka, Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl XI., Prachensko, pod názvem „z Tourového“. Tento totiž není ani znakem Želízků z Tourového, ani znakem jiných, v historických pramenech se vyskytujících, osob užívajících predikátu „z Tourového“. V úvahu tak přichází pouze již zmiňovaný Hynek z Tourového nebo právě rod Štěpánků. Na základě výše uvedeného se nabízí také úvaha, že právě tento Hynek z Tourového, který se v historických pramenech mihl na konci 14. století, mohl být předkem rodu Štěpánků. Otázkou také zůstává, z jakých pramenů v tomto případě vycházel autor zmiňovaného díla, Prof. Sedláček. Blason: v modrém poli stojící zlatý lev s červenou zbrojí, držící v tlapě meč napřažený k úderu. Na štítě korunovaný kolčí helm. Klenot: z koruny rostoucí zlatý lev jako ve štítě. Přikrývadla modro-zlatá. [5] Považuji za nutné uvést, že podobnou erbovní figuru (poloviční zlatý lev ve štítě i v klenotu v modrém poli, avšak bez meče) má ve znaku dodnes kvetoucí rod Lipovských  z Lipovice, tvrze a vsi vzdálené necelých 5 km od Tourova. Existuje zde nějaká spojitost? To je otázkou dalšího výzkumu.

                                  

[1] Vlasák, F.: Staročeská šlechta a její potomstvo po třicetileté válce, Památky archeologické a místopisné, díl II., 1857, Praha, str. 111, 116

[2] Meraviglia-Crivelli, Rudolf Johann Graf v.: Der böhmische Adel, Nürnberg, 1886,  str. 37, taf. 30

[3] Mysliveček, M.: Erbovník 2, Praha, 1997, str. 187

[4] Vavřínek, K.: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2014, Praha, 2011,

      str. 445

[5] Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl XI., Prachensko, 2. vydání, 1936, příloha: Erby rodin Českých

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky rod Štěpánek


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář