Jdi na obsah Jdi na menu
 


rod Tichý z Poličky

29. 4. 2018

Rod Tichých patří mezi staré patricijské rodiny v Poličce, někdejšího věnného města českých královen. Rod Tichých je během 18. století několikrát spřízněn s rodem Štěpánků z Tourova a to skrze potomky Jana Tichého (zemř. před r. 1662), císařského rychtáře v PoličceJan Tichý měl s manželkou Zuzanou syna Jana Fridricha Tichého (st.) (1643, Polička - 1721, Polička). 

Jan Fridrich Tichý byl radním a konšelem v Poličce a s druhou manželkou (svatba r. 1683 v Poličce) Dorotou (1661 - 1739, Polička) měl několik dětí. Jedním z těchto dětí byl Karel Fridrich (1683, Polička - 1723, Polička), jenž se r. 1710 v Poličce oženil s Uršulou Štěpánkovou (1677 - 1730, Polička), sestrou poličského děkana Tomáše Jana Františka rytíře Štěpánka z Tourova (1670 - 1749). Z tohoto manželství se narodilo nejméně 5 dětí. Zdá se však, že pouze jediné dítě se dožilo dospělosti, a to Adalbert (Vojtěch) Antonín Tichý (1714, Polička - 1788, Litomyšl). 

Adalbert Antonín Tichý byl v letech 1756 až 1788 děkanem v Litomyšli. Současně byl také kanovníkem Kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě (je pravděpodobné, že na jeho formování se podílel strýc  - poličský děkan a současně kanovník, později děkan, kapituly na Vyšehradě - Tomáš Jan František rytíř Štěpánek z Tourova).

/ 23. března 1753 zemřel hrabě František Václav z Trautmannsdorfu. Protože syna neměl, zdědila litomyšlské panství jeho dcera Marie Josefa, manželka Františka Josefa Jiřího z Valdštejna. Po její smrti roku 1757 dostaly její majetek její děti – hrabata z Vadštejna. Za doby působení děkana Vojtěcha Tichého (1756-1788) došlo k rozsáhlejší stavební činnosti na kostele a přilehlých budovách děkanství. Narodil se roku 1714 v nedaleké Poličce. Za svých studií byl podporován hraběnkou Marií Markétou z Valdštejna. Po svém kněžském svěcení byl kaplanem na Vyšehradě, později arcibiskupským ceremoniářem a vyšehradským kanovníkem. Do Litomyšle přišel po jmenování zdejším kaplanem 29. listopadu 1756. Již roku 1757 bylo stávající děkanství srovnáno se zemí. S tímto krokem neměl děkan Tichý u vrchnosti žádné překážky, protože u ní byl poměrně oblíbeným. Ani u arcibiskupské konzistoře nenarazil na žádný odpor, když se mu podařilo ji přesvědčit o tom, že „kdysi na troskách augustiniánského kláštera zbudovaná a již zřícením hrozící budova děkanství spolu se školní budovou (která stála hned pod starým děkanstvím, jakoby s ním spojená, a zabírala místo, kde je nyní nejjižnější část děkanství) zbořena a na témže místě byly ještě téhož roku položeny základy k novému děkanství.“ Ponechána byla pouze kaple sv. Markéty (ta však „byla zohyzdněna tím, že gothická klenba byla snesena, aby se získalo místa pro pokoj s tmavou předsíňkou; tak přišlo děkanství o architektonickou památku. Za děkana Pešiny stávala tato kaple ještě v původní své celistvosti“) a stávající sklepy. Základní kámen v rohu obou křídel budovy byl položen v říjnu téhož roku a posvěcen byl kaplanem Matějem Střelským. Po dobu stavby děkanství. Ještě roku 1757 byl nově vybílen kostel a bylo instalováno 12 nových oken a ostatní byla opravena. Tyto výdaje byly částečně hrazeny ze zádušního účtu pro následující rok 1758. Tohoto roku byl rovněž přestavěn oltář sv. Jana Nepomuckého zbudovaný roku 1729. „Na oltáři stojí socha sv. Jana Nep., na obou stranách oltáře stojí sochy sv. Prokopa a sv. Vojtěcha. Portatile pochází z roku 1737 s ostatky sv. Benedikta a sv. Severiny.“ Zřejmě na počátku roku 1758 vyhotovil stavitel a zednický mistr Jan Jiří Béba rozpočet na novou budovu děkanství. Zde byl seznam předběžných nákladů a potřebného materiálu: „Kamene do zdi 800 sáhů, zdicích cihel 80 000, dlaždicích cihel 14 000, vápna 1300 strych, duby na kleště 30, železí na akry do kleští 12 ct., trámového dříví 80 kmenů, stěnovýho 80, krovovýho 200, latí 15 kop, šindela 400 kop, řebíků šindelních 800 kop, prken na podlahy 3 kopy, řebíků podlažních 30 kop, prken na rákosový stropy 12 kop, cvoků na přibíjení rákosí 500 kop, drátů 8 kruhů, dříví na lešení 40 kmenů, slabších krovů 40, prken na lešení 5 kop, kramlí železných 1 kopa, zedníkům od práce 2500 zl., tesařům od práce 130 zl.“ Plán, podle něhož se mělo stavět, spolu se žádostí, aby se na stavbu smělo využít i kapitálu jiných kostelů litomyšlského panství, protože celkové výdaje měly přesáhnout 4000 zl., zaslal děkan Tichý na konzistoř až 4. února 1759. Odpovědi se mu dostalo v listu z 5. března 1759: „Obdrželi jsme plány budovy litomyšlského děkanství, jež má být od základů postaveno (o kterémžto plánu se zdá, že byl zhotoven spíše pro nějaký velkolepý palác než pro faru či děkanství), spolu s Vaší nám podanou žádostí, kterou my v žádném případě nemůžeme schválit, aby bylo peněz jiných kostelů použito na tak ohromnou a spíše přepychovou než nutnou budovu, jejíž náklady až po její dokončení by mohly snadno vzrůst na 10 000 či 12 000 zlatých. Proto Vám tento plán vracíme s tím, aby nám místo něj byl ke schválení poslán jiný plán, pořízený pro počestnou a k děkanovi se spíše hodící a omezený jen na pokoje a jiné nejvýš nezbytné věci.“ Spolu se zmíněným novým plánem měl být konzistoři zaslán i přehled všech nákladů spojených s budovou. Mezitím bylo nařízeno upustit od již případně započatých prací. Nový návrh na přestavbu je datován na 7. května 1759 a celkové náklady podle něho byly vyčísleny na 6 375 zlatých. 11. května rozpočet schválil hrabě a 15. května byl poslán na konzistoř společně s průvodním dopisem děkana Tichého, který byl předešlou odpovědí konzistoř velmi znepokojen: „Vyznávám s čistým svědomím, že je pravdou, že onen plán jsem ani nenavrhl, ani nenařídil, ani jsem jej nepožadoval, neboť jelikož v Litomyšli nemáme žádného stavitele, jistý syn litomyšlského zedníka, když zaslechl a dozvěděl se o nejvyšší nezbytnosti této stavby, sám jakožto poddaný člověk, aby se více zasloužil v očích nejjasnější vrchnosti, bez mého vědomí tento plán udělal. Ostatně podle geometrických proporcí staré budovy čili děkanství nenavrhl v řečeném plánu (s jedinou výjimkou vnější malby či výzdoby průčelí) nic zbytečného. Obzvláště pak prostornou jídelnu děkan potřebuje, jelikož na poslední tři dny postu, kdy se sejde 5000 až 6000 kajícníků, stejně jako na svátky Božího Těla, Povýšení sv. Kříže a sv. Anny musí děkan pohostit přes 30 kněží. Dva prostorné pokoje byly navrženy pro děkana, právě tolik i pro ubytování žebravých mnichů a také kněží, když přijdou do Litomyšle nebo tudy budou procházet, aby se nemuseli ubytovat v hospodě. Dva pokoje jsou pro kaplany a pod nimi v téže budově a pod touž střechou (jako tomu bylo od nepamětných dob) má zůstat triviální škola, pokoj, komora a kuchyň pro ženatého učitele. V téže budově děkanství se rovněž nachází a má tu zůstat kaple sv. Markéty, ve které bývají německá kázání, takže prostor pro posluchače má být, jak tomu bývalo, veliký a rozsáhlý. Moudře nepovažuji za nějakou rozkoš stavbu krásné budovy, protože si nejsem jist, budu-li žít tak dlouho, abych ji mohl obývat, a zkušenost mne naučila, že každá stavba s sebou pravidelně přináší jenom starosti, obtíže a nesnáze. Poníženě zasílám k milostivému rozhodnutí nový plán spolu se seznamem všech nákladů, zhotovený chlumeckým stavitelem panem Františkem Khernerem.“ Není bez zajímavosti, že František Kherner je zde označován za chlumeckého stavitele. Známý východočeský stavitel tohoto jména žil přinejmenším od počátku 40. let 18. století v Hradci Králové. Žádný ze zmiňovaných dvou plánů na přestavbu děkanství se nezachoval, takže je obtížné říci, nakolik byl druhý přepracovaný návrh oproti prvnímu skromnější, jak to požadovala konzistoř. Je možné, že došlo k jakémusi zjednodušení, na což by se dalo usuzovat ze snížení rozpočtu na mzdy zedníků z 2 500 zl. na 1 650 zl. a zmenšení počtu cihel z 94 000 na 80 000. Na druhou stranu se měla zvýšit spotřeba vápna a narůst měly mzdy tesařů. Odpověď konzistoře na dopis děkana Tichého z 12. června 1759 již nevyslovuje jednoznačné námitky proti stavbě, nicméně i tak nebylo na stavbu pohlíženo nikterak příznivě. Především na arcibiskupství nesouhlasili s tím, aby byly náklady pokrývány z peněz okolních kostelů. Pokud by ovšem tyto prostředky (ne však více než 2 000 zlatých) byly použity na opravu stávajícího zchátralého děkanství, neměla by konzistoř připomínek. Později byly zhotoveny ještě další rozpočty, ty se však ve všem shodovaly s těmi předešlými, a konzistoř dokonce dovolila, aby se na stavbu použilo 3 450 zlatých (z celkových 6 375) z okolních kostelů. Větší práce byly zahájeny až dva roky po položení základního kamene, tedy roku 1759. Z roku 1760 je dochovaný přehled dosavadních výplat dělníkům a do zádušního účtu z roku 1761 byl vložen list, kde je uvedeno, kolik bylo komu zaplaceno. Hrubá stavba mohla být dokončena již roku 1760 a k dokončení došlo roku 1763, kdy se v říjnu mohli nastěhovat děkan i kaplani. Dosavadní škola již postavena nebyla, namísto ní se zbudovala jiná jako samostatný objekt u městské hradby roku 1764. Ještě v době stavby děkanství byla roku 1762 prohlédnuta věž kostela. 12. dubna o tom byla sepsána zpráva Matějem Waneikem, pod níž je podepsaný i Jiří Béba: „Jak při vzáctný commissí věže a zvonů při děkanském chrámu Páně svatého Kříže vyšetřeno opatrně bylo a se vynašlo, že nejenom věže ve zdích chatrná, ani i také kleště železný v ní založené potrhané jsou, k tomu nápodobně vazdba, na který zvony visejí, rozviklaná a na všechen způsob mizerná jest, i také trámy, na kterých ta vazdba stojí, v koncích na prach shnilý jsou; pročež vzáctná commissí to uznala, aby se ta vazdba dle největší možnosti spravila a spantovala a pro nový prostřední zvon rohatiny železný v Praze udělaný zasadily a nový zvon novou korunou by se zaopatřil, pak nahoru do věže vytáhl a na ty vejš jmenované rohatiny zavěsil; což já na milostivé poručení s pomocí Boží učiním, však ale za dlouhou stálost tej vazdby a skrze tu při zvonech za škodu neslibuji a posledně radím, aby se dříví dubové na novou vazdbu zaopatřilo a věž kamenná dokonaleji, nežli se nyní vynachází, upevnila, dřívěji nežli se veliká škoda vyskytne.“ Brzy na to byla věž obnovena pod vedením stavitele Jiřího Béby. Více zpráv k opatřením proběhlým na základě uvedené zprávy není. Současný hlavní oltář v kostele byl od základu vystavěn s povolením arcibiskupské konzistoře a patrona kostela roku 1767 lovosickým měšťanem Martinem Hennevogelem. Ten jej inkrustoval umělým mramorem. Za práci mu bylo podle smlouvy vyplaceno 450 zlatých. „Náklad na něj zapraven byl hlavně z odkazu paní Rosalie de Koptík a z příspěvků dobrodinců.“ První oltář byl instalován roku 1607 a byl opatřen obrazem Panny Marie. Posvěcen byl roku 1636 „zároveň s kostelem od světícího biskupa Simona z Hornšteina dne 7. září. Svaté ostatky vloženy jsou do oltáře zpředu, nikoliv na mense; ostatky tyto pak jsou: sv. Augustina, sv. Havla, sv. pěti bratří, sv. Kunegundy a sv. Konstancie.“ Oltářní obraz namaloval jezuitský bratr, laik Ignác Raab a provinciál jezuitů Petr Janovka jej daroval děkanu Tichému pro tento kostel. Přemalován byl roku 1869 za děkana Šanty akademickým malířem Antonínem Dvořáčkem. Zlacené sochy na oltáři představují na jedné straně Melchizedecha a na druhé straně jiného starozákonního kněze. Roku 1773 byla položena nová dlažba z tesaných kamenů a kostel byl znovu nově vybílen bez velkých nákladů – sedmasedmdesátiletý Václav Ondráček ze Lhoty u Vysokého Mýta bez jakéhokoli dalšího zařízení jen pomocí dvou žebříků položených napříč a dvěma provazy vytaženými do výšky vybílil celý kostel za 33 dnů. 99 Ze stejného roku pochází i křížová cesta, kterou namaloval Ital žijící v Chrudimi – Josef Cereghetti. Další ze zničujících požárů postihl město 8. září roku 1775. Během dvou hodin vyhořelo takřka celé město. Na děkanském kostele byla zničena střecha spolu s věží, na níž se roztavilo sedm zvonů. Stejně tak bylo zasaženo děkanství s výjimkou dolního podlaží. Zásluhu na tom, že prakticky nebyl poškozen interiér kostela, měl místní podučitel Jan Stibor, který „zůstal v kostele zavřen, a velký vítr za ním dvéře zavřel a on nemohl ven utéci; tu svěcenou vodou hasil kostele, a tak se zachránil od uhoření.“ Kromě požáru postihlo toho času mnoho obcí litomyšlského okresu velké krupobití a neúroda byla tak velká, že nebyl ani dostatek slámy pro pokrytí kostela došky. Sláma se tak vozila ze vzdálených obcí a dřevo na pokrytí děkanství daroval František Václav z Valdštejna. Tak se podařilo kostel i děkanství opatřit alespoň provizorní krytinou před nadcházející zimou. Po dobu, než byl opět kostel otevřen, se bohoslužby konaly ve hřbitovním kostele sv. Anny. V piaristickém kostele byl při tomto požáru nenávratně poškozen obraz ukřižovaného Krista od Francesca Trevisaniho.  Děkan Tichý podal konzistoři zprávu a požádal o povolení použít na opravy kostela a děkanství prostředky od patronátních kostelů. Konzistoř jeho žádosti vyhověla s tím, že musí souhlasit i patron těchto kostelů. Na začátku roku podali děkan, purkmistr a městská rada „žádost arcibiskupu Pražskému, svob. pánu Příchovskému z Příchovic, aby z kasy salis nějakým obnosem přispěl ku stavbě kostela a děkanství; týž r. 1776 dle vynesení ze dne 11. března 1776 z vyčerpané této poklady příspěvek povoliti nemohl, poskytl však roku následujícího dle vynesení ze dne 9. dubna 1777 obnos 2000 zl. z dotčené pokladny.“ Nejdříve byla opravena a nově pokryta kostnice kostela roku 1776. Následujícího roku se tesařský mistr Jan Práchenský z Lysé u Prahy postaral o novou střechu kostela i s věžičkou. Za tuto práci mu bylo zaplaceno 400 zlatých. „Celou střechu sestavil řečený mistr na poli Vojtěch Fettera, rolníka ze vsi Pazuchy č. 10, odkud ji pak litomyšlští farníci, vedeni úctou ke svému vyhořelému mateřskému kostelu, během tří dní zdarma dovezli do Litomyšle.“ Téhož roku 1777 byl pod vedením litomyšlského stavitele Josefa Máry postaven nový pozdně barokní kamenný štít. Část nákladů na něj bylo pokryta z odkazu 450 zlatých od děkana Jedličky (viz výše), zbytek byl uhrazen z darů dobrodinců. Tento štít měl také zabránit snadnému šíření případných požáru z domů stojících pod kostelem a vedle něho na samotný kostel. Poté byla roku 1778 zvýšena stávající věž o nové zvonicové patro, aby bylo lépe slyšitelné zvonění nových zvonů, které do ní byly následně vytaženy. Pod vedením tesaře Práchenského dostala věž novou barokní cibulovou střechu opatřenou lucernou. Na zvýšení věže bylo od kongregace de propaganda fide ze solné pokladny povoleno 2 000 zlatých.V kronikách jsou v souvislosti s opravami kostela po požáru uváděna dvě jména – litomyšlského stavitele Josefa Máry a mistra z Lysé u Prahy Jana Práchenského; není však uvedeno jméno vedoucího stavebních prací na budově děkanství. Více je možné zjistit z korespondence děkana Tichého s hrabětem z Valdštejna, kdy v listě z 18. dubna 1776 píše, že je nutné nechat vyrobit nejen nová okna do kostela, ale i pro budovou děkanského úřadu, „kde nejenom okna, nýbrž i okenní rámy i s rákosovými stropy a podlahami a některými kamny se zřítily a shořely, takže v horním patře v mém bytě nemám žádný pokoj.“ V dalším dopise z května téhož roku se v záležitosti vyhořelého kostela obrací s prosbou, aby byl prohlédnut a schválen plán zhotovený stavitelem Fabichem. Poté uvádí, že dal střechu kostela provizorně pokrýt slámou, aby předešel možnému poškození klenby, a že toto opatření musí přečkat i příští zimu, aby dřevo určené pro novou vazbu řádně proschlo. Všichni měšťané toho času opravovali své domy ve městě, a proto chyběly pracovní síly, které by se věnovaly rekonstrukci kostela. Veškerá opatření, jež děkan nechal udělat roku 1775, jej přišla na 1 560 zlatých. V roce 1776 bylo zapotřebí na prvním místě nechat pokrýt sakristii, jež předtím byla nedostatečně pokryta z poloviny slámou a z poloviny šindelem, dále devět nových velkých oken v kostele, která se po požáru rozsypala i s okenními kameny; na ně byla ve Fabichově přítomnosti uzavřena smlouva s litomyšlským sklenářem (jednalo se o 8 menších oken po 24 zlatých a jedno okno větší nad kůrem za 36 zlatých). Jan Kryštof Fabich prováděl po požáru roku 1775 opravy i na vrchnostenských stavbách v Litomyšli. Sám se podepisoval jako architekt knížete Lichtenštejna. Tento stavitel tedy stojí za plány a opravou jak kostela, tak i budovy děkanství, zatímco Josefa Mára měl na starosti pouze jejich realizaci. Po skončení oprav kostela bylo pokračováno v jeho zařizování. Mezi roky 1779 a 1781 byly postupně pořizovány čtyři nové zvony. Nové varhany zhotovil kutnohorský varhanář Pavel František Horák roku 1780 nákladem 1 250 zlatých. „Ač prý byly výborně zhotoveny, přec již za 14 let požadovaly větší opravy.“ 9. září 1788 zemřel na zánět plic děkan Vojtěch Tichý. Pohřben byl následujícího dne poličským děkanem Karlem Hronem z Lichtenberka „na hřbitově u kostela za hlavním oltářem (...), jelikož dle nařízení císaře Josefa II. nesměl býti nikdo více v kryptách pochován. Děkan Tichý jest tedy první z děkanů Litomyšlských na hřbitově pochovaných.“/ (Miloš Vacek: KAPITULNÍ KOSTEL POVÝŠENÍ SV. KŘÍŽE V LITOMYŠLI  )

Další člen rodu Tichých, který byl spřízněn s rodem Štěpánků je Marie Alžběta Tichá (1686, Polička - 1737, Polička), dcera již výše uváděného Jana Fridricha Tichého st. (1643-1721). Tato se r. 1717 v Poličce provdala za Františka Štěpánka (1692, Bavorov), bratra poličského děkana Tomáše Jana Františka rytíře Štěpánka z Tourova (1670 - 1749). Z manželství se narodily nejméně 3 děti.

Z rodu Tichých je možné vyzvednou také MUDr. Josefa Karla Ignáce Tichého (1750, Polička - 1809, Polička), který byl poštmistrem a purkmistrem v Poličce.

Dalším významným členem rodu Tichých je také Vincenc Tichý (1782, Polička - 1849, Polička), druhý poštmistr v Poličce a výběrčí daní, jenž na přelomu 30. a 40. let 19. století vystavěl dům čp. 57 (v poličském muzeu je uložen jeho portrét z roku 1826).

Někteří z rodu Štěpánků a Tichých byli kolem pol. 18. století pochováváni v kryptě děkanského kostela sv. Jakuba v Poličce.

 

Náhledy fotografií ze složky rod Tichý z Poličky