Jdi na obsah Jdi na menu
 


rod Herold ze Stodu

Heroldové ze Stodu jsou původně patricijská rodina z Litoměřic. Z této rodiny pocházel Jiří Vilém Herold (1605-1676 ?, Litoměřice), který byl do roku 1638 císařským rychtářem v Litoměřicích. Účastnil se protireformace a byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem "ze Stodu/ze Stoda". Roku 1633 věnoval děkanskému chrámu v Litoměřicích desky tzv. "Litoměřického oltáře" :

/tzv. Litoměřický oltář se nedochoval v úplnosti. Dodnes z něho zůstalo zachováno šest deskových obrazů — dvě oboustranně malované desky (fragmenty pohyblivých křídel) s náměty Narození Krista a Nesení kříže (levé křídlo) a Navštívení Panny Marie a Kristus před Annášem (pravé křídlo); dále jednostranně malované desky s výjevy Kristus na hoře Olivetské, Bičování Krista, Korunování trním a Ukřižování. Otevřenou otázkou zůstává, zda byly desky tzv. Litoměřického oltáře vytvořeny na počátku 16. stol. již pro některý z litoměřických kostelů, či zda byly do Litoměřic převezeny až v r. 1633. Z prostorových důvodů lze předem vyloučit, že by byl oltář původně určen do kostela Všech svatých. Pravděpodobnější se zdá možnost, že oltář objednal pro litoměřický kapitulní kostel sv. Štěpána (znovu vysvěcen 1493) probošt Jan z Vartenberka, jehož votivní obraz z r. 1508 (známý z barokní kopie) namaloval právě Mistr Litoměřického oltáře. Při úpravě kapitulního kostela v r. 1633 mohl desky oltáře získat litoměřický měšťan Jiří Vilém Herold ze Stodu, jenž je později daroval městskému kostelu Všech svatých. Z tohoto kostela byly tehdy odstraněny utrakvistické retábly, jeden dokonce s vyobrazením Mistra Jana Husa. O Heroldově daru kostelu Všech svatých se dozvídáme z darovací listiny z r. 1633 (SOA Litoměřice, AM Litoměřice, Spiritualia, č. 61–62): „Na velkém oltáři, obrazové k témuž. celé pašijí Miraculum a Kristus in Torculari.“ Odtud pak byly desky (až na desku s námětem Krista na hoře Olivetské) při další barokní úpravě v r. 1671 přeneseny do radního sálu. Podle druhé teorie si Jiří Vilém Herold vyžádal desky v okruhu strahovských premonstrátů, kteří vlastnili i další díla Mistra Litoměřického oltáře (tzv. Strahovský oltář). Nelze také vyloučit, že desky byly přeneseny z nedalekého premonstrátského kláštera v Doksanech, jenž byl podřízen Strahovu. Dle dalšího názoru mohl Herold pořídit desky přímo na Pražském hradě (Vacková/Hořejší 1973). /

S manželkou Reginou Benignou (zemř. 1663, Litoměřice) měl Jiří Vilém Herold ze Stodu několik dětí. Nejstarším byl syn Karel Jiří Herold ze Stodu (1629, Litoměřice - 1680, Rakovník), jenž se usadil jako měšťan v Rakovníku. Zde se r. 1655 oženil s dcerou zdejšího primátora - Kateřinou Moutvičkovou (1637, Rakovník - 1680, Rakovník), ze starého měšťanského rodu známého v Rakovníku již v 15. století.

V Rakovníku vlastnili Heroldové např. dům "U Zlatého jelínka", zvn. také jako "Heroldovský dům" :

/Dům na nároží ulic Palackého a Vysoké. – Patrový, původně gotický, v přízemí barokní s klasicistní přestavbou. Podle dnes již neexistujícího domovního znamení získal dům název U Zlatého jelínka, podle majitelů pak Heroldovský dům. – Nejstarším známým majitelem byl Hanuš Luženský z Lužné. Od 15. stol. ve dvoře pivovar, z té doby zachovány gotické pivovarské sklepy pod domem a sladovna ve dvoře. Přímí i nepřímí potomci Hanuše Luženského vlastnili dům do r. 1519, tehdy jej Burian Chodour z Lokte prodal i s pivovarem Jindřichu Lhotskému na Senci. V majetku zemanů ze Sence dům do konce 16. stol. Pivovar měnil majitele častěji, od počátku 17. stol. se rychle měnili i majitelé domu. V r. 1817 jej koupil Jan Herold ze Stoda. Příslušníci šlechtického rodu Heroldů patřili k propagátorům kultury v Rakovníku, proslulá byla obrozenecká Heroldova vinárna, kam chodili často i spisovatelé Zikmund Winter a Alois Jirásek. V domě se narodil slavný český violista Jiří Herold. – Ve sklepích Heroldovského domu probíhala vodoteč; dodnes část sklepa vydlážděna oblázky, středem vede žlábek ohraničený cihlami. Vodoteč procházela třemi ulicemi; spojovala domy v nich, začínala na horním konci Vysoké ulice u městských bran a ústila vpravo od Lubenské brány do hradebního příkopu. – V l. 1990-1996 obnovena fasáda domu a střecha, zbytky středověkého pivovaru zbourány./

Z tohoto manželství se narodil syn Jan Karel Herold ze Stodu (1658, Rakovník - 1719, Rakovník), královský rychtář v Rakovníku, který měl s manželkou Annou Kateřinou několik dětí. Zajímavý, z pohledu rodu Štěpánků z Tourova, je syn František Jan Ignác Herold ze Stodu (1694, Rakovník - 1741, Rakovník), který se dne 2.6.1720 v Poličce oženil s Annou Terezií Štěpánkovou (1699, Bavorov), sestrou poličského děkana Tomáše Jana Františka rytíře Štěpánka z Tourova (ca 1670 - 1749). Z tohoto manželství se narodilo 8 dětí. 

Starším bratrem výše uvedeného Jana Karla Herolda ze Stodu (1658-1719) byl Jiří Karel Herold ze Stodu (1656, Rakovník), který se r. 1681 oženil s Ludmilou Černohorskou (1660, Rakovník). Z jejich potomstva usazeného v Rakovníku pochází např. Jan Herold ze Stodu, který se věnoval i důlní činnosti

Doly Jana Herolda v Rakovníku - Otisk z Rakovnických novin 1937, Ing.Václav Trejbal

U mýta, kde cesta po hřbetu Bendovky křižuje lišanskou silnici, postavil roku 1844 rakovnický měšťan a kupec Jan Herold sochu, žehnající našemu drahému kraji, „Ke cti a chvále Boží, k památce sv.Vojtěcha, druhého biskupa v Čechách, mučedníka páně a patrona země české“. Na podstavci je modlitbička: „Pros před trůnem velebnosti, svatý Vojtěše, by vlast naše vší hojností kvetla k útěše. Vypros nám úrody zemské, vzbuď v prsou vděky, chraň před pádem plémě České, zde i na věky!".

Jan Herold byl vysoce inteligentní muž, potomek českého šlechtice Jiřího Viléma Herolda ze Stodu, v létech 1629-38 královského rychtáře v Litoměřicích, jehož syn Karel Jiří po sňatku roku 1655 s rakovničankou, dcerou primátora Moutvičky, se usadil v Rakovníku a stal se praotcem vysoce vážené a zasloužilé patricijské rodiny rakovnické.

Heroldové vynikajícím způsobem účastnili se veřejného života rodného města a Jan Herold, který od roku 1864 po devět let byl purkmistrem rakovnickým, položil základ k rozvoji rakovnického hornictví a nepřímo ke vzniku světoznámé šamotové továrny.

V pondělí dne 22.března 1937 uplyne devadesát let od zaražení první kutné šachtice, kterou dal hloubiti Jan Herold na základě zeměznaleckého posudku v táhlém návrší nad rybníkem Kavanem, nad vilou obývanou nyní vrchním ředitelem šamotové továrny.

Jan Herold kutal společně s rakovnickým kovářským mistrem Františkem Eipertem, který však brzy, byv vyplacen, ze společnosti vystoupil. Podílníkem byl též Josef Neubert; Herold mu dal podíl za pole.

Šachtičku hloubil Jan Ott a uvedený Josef Neubert, k nimž přibyli jako první havíři Antonín Lev, František Veicenbacher, Janoušek, Mikuláš, Heide, Franče, Cihlář, Pondělíček, Sedmera a Vostatek. Práci řídil směnmistr Florián Pába. (pozn. jednalo se o Důl sv.Vojtěch).

Již po třech nedělích, 13.dubna (1837), bylo dosaženo uhlí ve hloubce sedmi a půl sáhu (14.22 metrů). Celková mocnost uhelných slojí v prvém dole byla 8.22 metrů (?!?), z toho 6  metrů uhlí (?!?), ostatek byly lupkové proplástky.

23.května 1854 vložil Jan Herold svůj podnik do hornických knih pode jménem „Horní společnost sv.Vojtěcha“; dal se do dolování s velikou chutí a odvahou. Bohužel, štěstí, hornické štěstí, tak nestálé, mu nepřálo. Tak, jako více měšťanů rakovnických v té době, vložil i on do dolů velikou část svého jmění, jež však mu nepřineslo užitku. Pan Bohuslav Herold, zasloužilý kronikář a vzácný pamětník, jemuž vděčím za mnohé zprávy o dolech, přeložil německý list, jež nejlépe osvětluje těžkou průkopnickou práci Jana Herolda; přepisuji ho.

Zdař Bůh!

Již roku 1847 podnikl jsem v základě zeměznaleckého (geognostického) posudku několikeré  hloubení dolů k dobývání kamenného uhlí mezi rybníkem Kavanem a vesnicí Lužnou.

Při tom narazil jsem ovšem na množství překážek; bylo mi zejména bojovati nejen se spodními vodami, ale i s míněním svých spoluobčanů, kteří byli zvyklí hledati uhlí jen v nepatrné hloubce na výchozech uhelných slojí.

Přinesl jsem tomuto svému podnikání již velikých obětí a to postavením dvou parních strojů a několika budov, což lze na sto tisíc zlatých konv.m.páčiti, přesto však doufám se vším bezpečím, že kdybych nebyl více s to přinésti tomuto hledání podzemního bohatství ještě obětí dalších, že krajině mého rodného města, bohatstvím minerálním a fossilním oplývající, a v příští době proto snad šťastné, budou mně potomci v hrobě žehnati; již nyní mne uspokojuje to vědomí, že jsem k rakovnickému kamenouhelnému průmyslu dal podnět.

Vidím již v duchu své milé rodné město jako bohaté město průmyslové, kéž jen všemohoucí udělí k tomu  svého svatého požehnání a pošle mu majetkem silných a podnikavých mužů, kteří by zde ukrytých přírodních pokladů mohli otevříti, aby tím jako mocnou tepnou přivoděn byl všeobecný, čilý ruch a život.

To jest přání, jež milému čtenáři bývalý spoluobčan města Rakovníka přináší.

V Rakovníce dne 16.srpna 1856.

Jan Herold v.r.

Moje uhelné doly obsahují dodnes: 24 důlních měr a 14 výhradních kutišť u Lužné a Lišan, včetně s podvrším Hlavačova; mám tudíš zaujato asi 1800 jiter výměry.“

Manželé Heroldovi nepostačili s kapitálem k náležitému dalšímu vybavení dolů a proto se spojili s bývalými majiteli statků v Podhořanech u Čáslavě, manželi Županskými, jejichž syn Gustav byl horním inženýrem a vedl podnik. Velikou naději vložili do jámy „Kateřiny“ (u vily „Moravie“ nad šamotovou továrnou),která dosáhla uhlí v 88.44 metrech a čerpala vodu moderním parním strojem z hloubky 91 m.

K racionelní těžbě nestačil však ani spojený kapitál rodin Heroldovy a Županských. Proto 23.srpna 1857 změnili společnost v „Rakovnické kamenouhelné nákladnictvo“.

Po mnohých nezdarech se konečně Heroldovic vzdali hornického podnikání a dolů se ujala nově utvořená společnost moravských obchodníků „Moravia“.

Ta se ujmula dolů plnou energií. Bylo přikročeno ke zdolávání největší překážky, vody, zrušením rybníků „Velikého“ a „Kavanu“ r.1870. Dvě hlavní šachty, Janskou a Mořicovu, zařídila na svou dobu znamenitě. Uhlí se dobývalo též odklizem, z nějž zbylo do nynějška jezírko pod továrnou.

Za „Moravie“ dosáhly doly u Velkého rybníka, původně Heroldovy, největšího rozkvětu; zaměstnávaly více než 800 lidí.

Však nejlepší uhelné sloje byly při racionelní těžbě rychle dobývány a závod zvolna, avšak nezadržitelně upadal. Ještě kolem r.1880 zaměstnávala „Moravia“ více jak 300 dělníků.

Konečně se těžařstvo „Moravie“ rozešlo a jeho majetek koupil r.1879 znamenitý budovatel ostravského  hornického průmyslu Hynek Vondráček s bratry Guthmanny za 100.000 zlatých. Byl tehdy již 10 let majitelem dolů v Brantě pod Příčinou. Důl Ignác v Brantě byl tehdy nejmodernějším dolem v říši.

Naděje, že doly u Kavanu budou novými majiteli vzkříšeny, se nesplnila.

Dne 22.května 1882 zatopila velká voda po průtrži mračen doly na „Moravii“, při čemž tři horníci utonuli pod zemí. Po měsíci byla voda sice vyčerpána, avšak doly již jen živořily, jáma za jamou byla zavírána. Nejdřív byla opuštěna „Kateřinka“, potom „Moricka“, konečně „Janská“ a odkliz. Hornickou činnost u Velkého rybníka „Na Moravii“, jak se říkalo, zcela ukončila voda, která v červnu 1888 opět zatopila díla.

Hornická práva dolů někdy heroldových jsou nyní majetkem firmy „F.Rosenbaum a O.Weigner“ v Rakovníku.

Na místě dolů vznikl a vzrostl velkozávod keramický, jehož počátky lze klásti k r. 1883. Výborné vlastnosti zdejších vypálených kamenouhelných lupků zužitkoval inž. Vondráček. Jeho zeť Stránecký, který trávil léto na Kateřince,objevil šamot na odvalech Moricky a Janské šachty. Mour a odpadkové uhlí, jež se na nich samovolně vzňalo, vypálilo přirozeným způsobem lupky v šamot. Malá továrnička u Moricky se stala zárodkem nynějšího velkozávodu.

Jedinou památkou na doly Heroldovy je starý mezník důlní míry Kateřiny v lese nad šamotkou, na „Moravii“ pak starý komín dolu „Mořicova“ v šamotce.

Jan Herold zemřel 30.prosince 1874 ve věku 75 let. Svatý Vojtěch, patron jeho dolů, požehnal kraji, požehnal místu, do něhož vložil všechnu svou naději: dalo a dává obživu téměř století stům lidí.

Žehnáme Janu Heroldovi! /

 

Mezi potomky Jiřího Karla Herolda ze Stodu (1656) a Ludmily Černohorské patří i Jiří Karel Herold ze Stodu (1875, Rakovník - 1934, Praha), člen známého "Českého kvarteta".

Mladší syn Jiřího Viléma Herolda ze Stodu (1605-1676), stejného jména jako otec - Jiří Vilém Herold ze Stodu (1632, Litoměřice - 1700, Litoměřice), se r. 1679 oženil s Ludmilou z Wiltheimu a Tottingu (1653, Litoměřice - 1728, Litoměřice).

Z jejich potomstva pochází Anna Heroldová ze Stodu (1761, Teplice - 1800, Písek), která se r. 1786 v Písku provdala za zdejšího poštmistra Václava Giresche z Rittersthalu (1763 - 1800, Písek). Z manželství se narodila dcera Anna Filipina Gireschová z Rittersthalu (1793, Písek - 1887, Praha), která se r. 1818 v Praze provdala za Josefa Jana Felixe rytíře Turbu z Turby (1787, Praha - 1846, Schoenfeld).

/ Teta Josefa Jana Felixe  - Marie Anna Helena Turbová z Turby (1763, Praha - 1833, Praha) se r. 1791 v Praze provdala za Maxmiliána Lamberta hraběte z Klebelsbergu a na Thumburgu (1752 - 1811) a z manželství se narodila dcera Marie hraběnka z Klebelsbergu a na Thumburgu (1806, Dírná - 1880, Bonn). Tato se r. 1829 v Amorbachu provdala za Karla Friedricha Wilhelma Emicha knížete z Leiningen (1804, Amorbach - 1856, Waldleiningen bei Amorbach). Kníže Leiningen byl nevlastním bratrem britské královny Viktorie (1819-1901). Matka knížete Leiningena  - Marie Luise Viktorie princezna ze Sachsen-Coburg-Saalfeld (1786, Coburg - 1861, Frogmore House, Windsor) se totiž po smrti svého prvního manžela (a otce výše jmenovaného knížete Leiningena) Emicha Karla knížete z Leiningen (1763, Dürkheim - 1814, Amorbach), provdala, r. 1818 v Kew Palace, za otce královny Viktorie  -  Eduarda Augusta z Hannoveru, vévodu z Kentu (1767, Londýn - 1820, Sidmouth, Devon). Vévoda z Kentu byl synem britského krále Jiřího III. (1738, Londýn - 1820, Windsor) / .

 

Náhledy fotografií ze složky rod Herold ze Stodu