Jdi na obsah Jdi na menu
 


rod Merta

16. 5. 2010

Odkud rod Mertů pochází? Držme se této linie pro základní představu:

Matěj Bartel Merta narozen před 1611 neznámo kde
Jan Merta, narozen 18.12.1631 ve Stavenici
Pavel Merta, narozen 17.1.1662 ve Stavenici
Jiří Merta, narozen 18.2.1704 neznámo kde
Václav Merta, narozen 1735 neznámo kde
Marianna Mertová, narozena 9.3.1784 neznámo kde.


Mertovi dle kronik


Kronika starého selského rodu Mertova, který od 16. století drží starobylý selský grunt číslo 16 ve Stavenici u Mohelnice na Moravě.“


Hynek Merta (1885) započal své dílo takto: „O původu našeho rodu. Nebude jistě na škodu, když jeden každý z nás bude pátrat po rodokmenu svého příbuzenstva a napíše do své rodinné kroniky aneb jiného díla, jak a co byl v zápiskách grutovních, matričních i jinde viděl a od lidí dobré vůle pravých slov o tom slyšel. Zatím však i já chci jen stručně napsati o původu našeho rodu, co jsem podle vypravování svých rodičů slyšel a z různých zápisků čerpal, do nichž jsem měl také příležitost nahlédnouti a je důkladně prozkoumati. Jméno Merta je českému uchu dosti nezvyklé a zdálo by se, že podobá se svým útvarem leč francouzskému Merito = skutečnost, je tomu jinak. Toto jméno jest utvořeno z křestního jména Martin nebo Merten s přidáním slovanské koncovky a, tak jako Honza nebo Franta. Podobný tvar tohoto jména se objevuje ve smíšeném území na severní Moravě a též i v jižních Čechách.

Martinové byli městští úsovští rychtáři, kteří podle vypravování byli příbuzní půhončích Martinů v Předmostí u Přerova. Tito byli původu slovanského. V třicetileté válce byl Martin majitelem dvorce Půhončího u Mohelnice, před tím regentem (vládcem) na panství mírovském, kteréžto panství po bitvě na Bílé Hoře připadlo i s městem Mohelnicí kardinálu Františku z Ditrichštejnů. Zmíněný Martin postavil u Mírova boží muka a opatřil ji česky ozdobnou gotikou psaným nápisem, který doposud na poněmčelém mohelnicku hlásá, že kraj ten býval český. (odkazem na příbuzenství mezi Merty a Půhončími z Předmostí může odkazovat i erb Emanuela sv. pána Merty, který je podobně dělený a obsahuje i identickou figuru erbu Půhončích  - gryfa, /viz. fotogalerie/

Martin Půhončí z Předmostí byl zakladatelem vladyckého rodu Půhončích z Předmostí, když byl do šlechtického (vladyckého) stavu povýšen r. 1616. Martin Půhončí z Předmostí byl ve službách kardinála biskupa Františka z Ditrichštejnu. Jako hejtman hradu Mírova  v době stavovského povstání  v letech 1618-1620

uhájil hrad proti vzbouřeným stavům. Za odměnu jej kardinál Ditrichštejn jmenoval regentem všech biskupských statků a r. 1623 získal biskupské léno Skaličku u Zábřeha (zde je také zachováno vyobrazení znaku Půhončích z Předmostí) a další statky na Moravě . Dne 27. června 1628 byl na zemském sněmu ve Znojmě Martin Půhončí přijat i se svými potomky do rytířského stavu markrabství moravského.

Jméno Merta jest na severní Moravě velmi zhusta rozšířeno a tvar jeho se poprvé objevuje v úsovských urbářích kol roku 1650, z té doby, kdy se jména germanisovala. Rod Mertův náleží mezi nejstarší selské rody na Moravě, z něhož vzešlo několik rychtářů. Také prý řeky Merta, která Jeseníky probíhá, obdržela své jméno po Mertech, kteří tu dodnes žijí. Mnozí Mertové hospodařili na svých gruntech na Mohelnicku, Úsovsku, Zábřežsku a Litovelsku. Tak na příklad v Úsově, na Pančavě, ve Stavenici, Polejci, (Polici) Třeštině, Hlivicích, Veleboři, Dubicku, Hrabové, v Libině u Mohelnice. Z tohoto rodu vzešlo také několik významných osobností, jichž jména jsem do této kroniky zapsal. Jiné větve téhož rodu žijí dosud v Praze, v Zábřeze, v Plzni, Litovli, v Polsku a Rumunsku. Podle vyprávění mého otce, přišli prý předkové našeho rodu na Moravu a do Čech v době 30ti leté války ze Španěl.“
Dále Hynek Merta (1885) se snaží zachytit nejstarší rodové vztahy v rodině Mertově: “Rod Mertův ve Stavenici na gruntě čís. 16 a jeho větvě. Velmi pohnuté jsou dějiny rodu Mertova, který se řadí mezi nejstarší selské rody na Moravě a jehož větev zakotvila ve Stavenici. Podle nejstarších zápisků přišli Mertové do Stavenici v 30ti leté válce, kolem roku 1645. Nejstarší urbáře z roku 1564 – 1600 vykazují ve Stavenici v téže době 13 usedlíků, z nichž podle jmen se tu ani jeden rod nezachoval.
První člen našeho rodu ve Stavenici Merta Jan, přišel pravděpodobně roku 1645 z Úsova, čemuž také mnohé urbariální fase a gruntovní zápisky panství Úsovského nasvědčují. Podle lánského rejstříku z roku 1656 komisí potvrzeného roku 1678, byl Merta Jan pololáníkem na čís. 16, měl 44 měřic polí II. tř. Oženil se dne 8. května roku 1668 a měl za manželku Marijanu ?, - její příjmení neznámo. Měli svatbu v kostele sv. Stanislava v Mohelnici. (Pro časté vystupování vody z břehů řeky Moravy a přítoků, byla Stavenice roku 1783 přidělena k farnosti Úsovské). Z tohoto manželství vzešel jediný syn jménem Pavel, roku 1670. Podle uchovaných listin měl statek čís. 16 tyto povinnosti čili úroky platiti dvakrát ročně: O sv. Jiří a sv. Václavu, po každé 16 grošů, 5 denárů, pak 1 slepici a 12 vajec. Úrok: slepice a vejce se odváděl nemocnici Úsovské. Tyto povinnosti měli Staveničtí od roku 1519, když byla obec Stavenice Jiříkem z Vlašimě, pánem na Úsově věnovaná Úsovské nemocnici. To platilo pro půlláníky. Robota: 3 dní týdně s koňmi u dvora panského orati – robota vorná. Tažná robota – vožení drv na zámek, vožení sena odkudž se rozkáže. Robota ruční – obilí a seno žíti na panském, taktéž seno hrabati a roztřísati po 1 dni. Drva k zámku roubati 1 den. Pomoc pro opravu zámku, pivovaru, dvoru, mlejnu a rybníků fůrami a pěšky činiti. Na hony zvířecí a zaječí povinen jest choditi a zvěř nadháněti. Hospodář Merta Jan, ač měl velké těžkosti s robotami v době nejhorší, předce svým přičiněním své hospodářství velmi povznesl. On dal základ ke vzniku několika větví rodu Mertova jak mnohé doklady k tomu nasvěečují.
Merta Pavel, narozen roku 1670 převzal grunt od otce svého Jana, když mu bylo 27 roků. Pojal za manželku Marijannu ?. Roku 1707 dne 18.2. narodil se jim syn Jiří. V době, kdy hospodařil na gruntě čís. 16 ve Stavenici, hospodář Pavel, začaly na severní Moravě selské rebelie. Z téže doby připomíná se selská bouře ve Stavenici, o čemž svědčí vydaný list na Úsově den 7. září 1680, jež zní: Protože tato obec Stavenice před mnoha lety ustanovené robotě se protivila, také svým vrchnostenským představeným mnoho nepříjemností a rebelii natropila, rozhodla její Utvá? Knížecí vrchnost panujících vévodů, na žádost o zachování robot pro častější příjem, ráčila konečně vydati resoluci sub dato Valčice, dne 24. ledna t. r. – o robotní povinnosti této obce. Když však ale mezitím řečená obec Stavenice – poslušně o prominutí prosila, místo povinných robot sama nabídla odváděti za to činži, která také milostivě ratifikovaná byla a stanoveno: ročně 50 rejnských zlatejch – splatných podle usnešení knížecího ouřadu v Ausowie – při čase sv. Michala a to: 25 tolarů moravských, podle měsíčního výkazu čís. 26 a ostatní vždy dodatečně vyúčtovati. 7. září 1680, B. v. Schöneich. Sigil Ausovského zámku. Byla to doba (kol rok u1672) pro selský stav velmi zlá. To se také dočteme v zápiskách farního arch. matr. děkan. z roku 1672. Obec Stavenice byla tudíž povinna odváděti povinnosti úsovské nemocnici, leč však následkem doby válečné a jiných ještě důvodů platiti nemohla.
Merta Jiří, naroz. roku 1707, oženil se roku 1730 s manželkou Annou ?. Převzal grunt číslo 16 od svého otce Pavla roku 1730. Hospodář Jiří měl tři děti: syna Matyáše, naroz. roku 1730, dceru Marii Annu Teklu, naroz. r. 1731, syna Václava, naroz. roku 1735.
Nejstarší syn Matyáš oženil se r. 1752 s manželkou Alžbětou ?, původem z Úsova. Roku 1753 dne 17. září narodila se těmto rodičům dcera Marie Anna. Hospodář Matyáš přežil ve Stavenici válku Slezskou roku 1740 – 42. V téže válce se ubytovala ve Stavenici a po celém okolí vojska pruská. Robotní poměry byly stále horší, až nesnesitelné, neboť roku 1732 opět selské bouře oživly. Merta Matyáš byl majitelem usedlosti (dvoučtvrtláníkem). Měl 50 měřic orného pole, 6/8 zelenářské zahrady, 4/8 úhoru pustého. Z luk míval 14 dvojspřežných fůr sen. Podle poznamenání z roku 1713, ze dne 18. srpna, jakož i nařízení z roku 1738, patent Karla VI., měl grunt č. 16 tyto roční povinnosti: Povinná robota: od sv. Jana do sv. Michala po ¼ roku s 2ma koňmi týdně 3 dny a jedna osoba týdně 3 dny pěšky. V ostatní době ¾ roku s dvěma koňmi týdně, 3 dny pěšky. Roční povinnosti: Zemská daň: 31 zlatých, 17 krejcarů. Gruntovní vrchnostenské poplatky: o sv. Jiří 42 krejcarů 4 haléře, o sv. Michalu 42 krejcarů 4 haléře. Drůbeží desátek: o sv. Jiří 1 kuře a 12 vajec. Tento desátek jakož i vejce nechť od přítomného i nastávajícího majitele tohoto gruntu čís. 16, jsou v naturaliích úsovské nemocnici odváděny. Peněžní činže z kořalky: (kořalečné), o sv. Jiří 30 krejcarů, o sv. Michalu 30 krejcarů. Kromě běžné roboty měl hospodář na gruntě ještě tyto povinnosti: u dvora panského stříhati ovce, ta to však dostával plat. Za každých 6 kusů starých ovcí 1 krejcar a za každých 12 kusů jehnad taktéž 1 krejcar. Kromě této práce resp. výdělku, byl povinnen v zimě nebo v létě bez nucení pole obdělávati a to podle potřeby. Dále pak na honitbu choditi ( i když hon na vysokou zvěř se odbýval) a sítě a smečky dovážeti i odvážeti. Když nastalo při dvoře panském žatí trávy, ječmene aneb ovsa, obdržel každý robotník denně: 3 žejdlíky piva (dolno – rak.), 1 bochník chleba vážící 1 ½ libry. Taktéž všichni sousedů byli povinni občas na sousedící louky a les panský dohlížeti. Dvorním reskriptem ze dne 10. února 1783 bylo nařízeno, aby všechny roboty byly zaměněny za dávky a platy, a roku 1846 na věčné časy. Roku 1755 narodil se šťastným manželům syn jménem Matyáš. Hospodář Matyáš prodal svému bratrovi Václavovi grunt čís. 16 roku 1762. Mertové byli příbuzní s hospodářem Lochem z Úsova čís. 63, domnívám se, že manželka Matyáše Merty měla v Úsově statek a proto se odstěhovali do Úsova. Kup učiněný mezi Matyášem a Václavem Mertou: Matyáš Merta, rolník prodává svůj starej grunt (čís. 16) jež od starodávna míval v polích a mezích k tomu 2 koně, 1 pluh, 1 ruchadlo a 3 brány Václavovi Mertovi z čísla 16 za 800 zlatejch. Dne 12.ter 9bris léta Páně 1762, svědkové Jiří Smeykal, rychtář, Tomáš Smeykal, Martin Blanka, Fr. Vašíček, konšelé. Pozn. kol roku 1750 byl dědičný rychtář na čís. 1 Jan Bös, roku 1762 byl rychtářem Jiřík Smeykal. Po intabulaci gruntu nastala hospodáři Václavovi velká úloha, neboť doba poválečná (rok 1763), pořád ještě brzdila hospodaření, ba i mnohdy nadprůměrná námaha na vše nestačila. Václav Merta byl nejen dobrým hospodářem, ale i vzorným včelařem. V obci Stavenici a zvláště na gruntě čís. 16 pěstovalo se od nepamětných dob včelaření, kterážto tradice se zachovala až na naše časy. Také brtnictví (lesní včelaření) vzkvétalo v lesích i u Stavenice, čemuž také pojmenování tratí „na brtích“ a ústní podání starších občanů nasvědčuje. Později však vzalo brtnictví v našem kraji za své, ono se již více nevzpamatovalo.
Hospodář Václav měl za manželku Kateřinu – původ její neznám. Z jejich šťastného manželství vzešlo deset dětí: syn Ignác, naroz. dne 17.1.1766, který však předčasně zemřel, dcera Alžběta, naroz. 21.2.1768, syn Jan Nepomuk, naroz. 1.1.1770, dcera Marie Anna, naroz. 7.2.1772, záhy však zemřela, syn Josef, naroz. 11.2.1773, syn Antonín, naroz. 10.4.1777, dcera Marie Anna, naroz. 9.3.1784, dcera Barbora, naroz. 1781, dcera Kateřina, narozena r. 1787, syn Ignác, naroz. roku 1789. Dcera Barbora, narozena r. 1781, provdala se roku 1801, dne 1. června za Fr. Kociána, domkaře z Mitrovic u Moravičan. Její starší sestra Marie Anna, roku 1784, provdala se roku 1804 za Valentina Kluky, rolníka z Úsova. Z tohoto rodu pocházel Jan Kluka, řídící učitel v Kremačově u Mohelnice. Jmenovaný byl velmi vzdělaný a výborný učitel.
Za hospodáře Václava Merty, činila výměra gruntu čís. 16 – 28 jiter 1108 2/6 čtver. sáhů pozemků, podle Josefin. katastru obce Stavenice z roku 1789. Hospodáři sousedé: Jan Vašíček, rolník na čís. 15, měl 15 jiter, 858 4/6 čtv. sáhů pozemků. Jan Smejkal, domkař na čís. 17 měl 2 jitra, 558 4/6 čtv. sáhů pozemků. Rod Vašíčkův ve Stavenici vymřel v 19. století. Mejstarší tradiční rod Smejkalův ze Stavenice žije doposud v Úsově.
Nejstarší syn Václavův – Jan narozen r. 1770, absolvoval hospodářskou školu a byl také patrně hospodářským úředníkem, snad na panství Úsovském?... Pro jeho velké znalosti o hospodářství, zdědil grunt čís. 16 a oženil se s manž. Magdalenou rozenou Jílkovou ze sousední vesnice Třeštiny. Hospodář Jan Merta byl nejen vzorný zemědělec, ale také horlivý včelař a pěstitel drůbeže. Mělť četnou rodinu, z níž však vzešlo několik vzácných členů rodinných: Nejstarší byl syn František, narozen roku 1802. Kmotři při jeho křtu byli Ignác Merta, bratr Janův a manželka jeho Kateřina. Dcera Marianna, narozena r. 13.11. roku 1803. Syn Jan, narozen roku 1805, viz. dále. Dcera Magdalena, naroz. roku 1808. Dcera Barbora, naroz. 15.10.1811. Syn Ignác, naroz. 31.6.1813, byl to můj dědeček. Syn Josef, naroz. 3. října 1816, zemřelý 18. února roku 1898, viz. dále. Syn Isidor, naroz. 17. února 1820, viz. dále.
Nejstarší syn Janův – jménem František převzal grunt čís. 16 roku 1830 a hospodařil tu velmi pilně až do roku 1863. Výměra gruntu čís. 16 značně vzrostla a to tím, že jednak v té době hospodářství se lepšilo a druhé, že sedláci a menší statky obdrželi příděl z obecních pozemků. Tenkráte měl tento statek as 70 měřic polí a luk; částečně i lesa s úhorem 15 měřic. V roce 1858 lehlo 5 usedlostí na hořejší části obce popelem a mezi těmito i číslo 16. František byl bratrem Ignáce Merty (mého dědečka), neměl však potomků po meči. I vzal k sobě na grunt tehdy mladého synovce Ignáce naroz. r. 1834 – v Hrabové (mého tatínka) za svého nástupníka. Jmenovaný s nevšední radostí převzal na sebe velký úkol a počal ještě jako svobodný chasník na gruntě hospodařit.
Brzy na to oženil se můj otec Ignác s manželkou Františkou (mojí matkou) roz. Widermannovou, dcerou Ant. Wiedermanna, rolníka čís. 7 z Třeštiny. Viz dále. Můj otec Ignác pocházel z „větve hrabovské“, kterou podle pořadí uvádím: Ignác Merta, rolník ze Stavenice (dědeček), naroz. 31. června 1813, obdržel grunt čís. 18 v Hrabové u Dubicka. Založil tak „větev Hrabovskou“. Jeho manželka byla z rodu Horký, dcera Antonína Horkého z Hrabové. Jejich děti: dcera Anna, naroz. 20. prosince r. 1830, syn Antonín, naroz. 2. října r. 1832, syn Ignác (můj otec), naroz. 4.9.1834, zemřel dne 2. června 1901 ve Stavenici, dcera Marianna, naroz. 20. srpna 1836, dcera Josefa, naroz. 22.8.1838, dcera Františka, naroz. 22.8.1838, dvojčata, Josefa, dcera Josefa, naroz. 19.10. roku 1841, syn Isidor, mladší, naroz. 31.1.1843 (později hospodář čís. 42 v Janoslavicích), syn František, naroz. 18.6. r. 1845, dcera Jenovéfa, naroz. 29.8.1847.
Ignác (můj otec) oženil se teprve v 28 letech, t.j. 27. ledna 1863 s maminkou, které bylo 17 let (narozena roku 1846). Oddaní byli v dubickém chrámu Páně Odp. Vincencem Brichtou, farářem před svědky: p. Ignácem Mertou z Třeštiny čís. 3 a p. Janem Hamplem z Troubelic. Františka (moje maminka) rozená Wiedermannová. Otec její Antonín Wiedermann, syn Floriána Wiedermanna, rolníka v Třeštině a jeho manželky Terezie, rozené Simeon Wiedermann z Třeštiny (říms. katol.). Matka její Marianna, dcera Isidora Jílka a jeho manželky Marianny, rozené Josef Žouželka z Kozova u Bouzova. Mamince na křtu byli kmotři Josef a Cecílie Urbáškovi z Kozova. Kup gruntu Ignácem jest zapsán dne 4. února 1863 u Okres. soudu v Mohelnici za 6000 zlatých.
Větev Janoslavická: Zakladatelem větve Janoslavické byl nezapomenutelný hospodář a lidumil Merta Isidor. Poněvadž hospodařili dva, nazýván jest „starším“. Merta Isidor naroz. roku 1820, ve Stavenici, syn Jana Merty narozeného roku 1770, viz. zpět. Roku 1842 dne 27. června oženil se s manželkou Magdalenou roz. Jílkovou, dcerou rolníka ze Stavenice. Převzal grunt v Janoslavicích u Rohle čís. 42. Jeho souladné manželství bylo bezdětné a proto si vzal k sobě svého synovce, kterého sobě oblíbil. Byl to můj strýc Isidor Merta mladší,  narozen roku 1843 ve Stavenici, viz. dále. Isidor Merta starší byl vzorným hospodářem a horlivým vlastencem. Rád vypravoval o svém rodu a historii rodové, z čehož jsem i já pro své zápisky velmi mnoho načerpal. Jeho přání udržet starou tradici na gruntě ve Stavenici ztroskotalo!... Krátce před svou smrtí, léčil se vodoléčbou u proslulého Dr. Šebestiána Kneipa v Bavořích. Tam opatroval jej můj bratranec František Hampl z Troubelic, později hospodář na gruntě Wernerově. Ve své závěti ze dne 1. června roku 1894 založil „Mertovu nadaci“. Pro chudé pilné žáky Stavenické 1000 zlatých a pro tytéž žáky Janoslavické 1000 zl. Dále pro chudé Stavenické občany 200 zl., a pro tytéž občany Janoslavické 200 zl. Peníze jsou uloženy v záložně Loštické. Úroky z těchto peněz mají se rozdělovat vždy ve výroční den jeho smrti. Na školní budovu v Janoslavicích daroval 100 zlatých. Kromě jmenovaných darů věnoval ještě jiné částky na jiné účely. Byv zaopatřen svátostmi umírajících koop. P. Tomášem Kristekem – zemřel na Marasimus senilis, dne 2. prosince 1896. Pohřben jest dne 5. prosince r. 1896 za velké účasti lidu z celého okolí na hřbitově v Rohli odp. Janem Ryšavým, farářem tamtéž. V upomínku na Isidora Mertu, velkého dobrodince a lidumila, připomíná ladný obraz sv. Isidora – jeho sv. patrona, který jest vymalován na stropě v kapli Janoslavické. Požehnaná budiž jeho světlá památka v naši milé rodině na věky!
Isidor Merta mladší, rolník v Janoslavicích, grunt čís. 42. Byl syn Ignáce Merty, rolníka ze Stavenice, potom v Hrabové u Zábřeha. Narodil se dne 31. ledna 1843. Jeho matka Magdalena Mertová, byla dcerou Antonína Horkýho, rolníka z Hrabové. Isidor Merta byl bratr mého otce – můj strýček. Hospodařil na gruntě čís. 42 s manželkou Josefou rozenou Čápovou, dcerou Antonína Čápa, rolníka z Dubicka. Jejich děti: dcera Josefa, provdaná za poštmistra v Šumvaldě, dcera Hermína, zemřela smrtí nepřirozenou, dcera Anna, byla v klášteře, nyní ivd. Učitelka ve Stonařově u Jihlavy, dcera Františka, provdala se za Františka Zajíčka, rolníka v Janoslavicích na dědičný grunt čís. 42 tamtéž. Zemřela náhle na otravu krve dne 31. července roku 1926. Dcera Františka píchla se při kydání hnoje pod malíček na noze. Ránu podceňovala a v okamžiku, kdy se jí zdálo, že nastává obrat k lepšímu, zemřela. Janoslavická větev po přeslici vymřela na gruntě čís. 42, roku 1926 a vlastní jej nyní František Zajíček, manžel Františky roz. Mertové. Josefa Mertová, manž. po Isidoru mladšímu, darovala pozemek na novou školní budovu v Janoslavicích, pod podmínkou hostinské koncese na její výměnu, což se také stalo. Je to nynější hostinec „U zelené lípy“, je na něm p. Jan Berka, muž její vnučky Marie, roz. Zajíčkové. Dále nechala na mezi svého pole zbudovati pěknou sochu piety P. Marie bolestné.
Větev Polejcká (Polická): Syn Jana Merty nar. roku 1770 a bratr Isidora Merty staršího ze Stavenice byl: Josef Merta, rolník v Polici u Úsova. Narodil se ve Stavenici na gruntě čís. 16, dne 3.10. r. 1816. Jeho manželka Josefa (Mariana Jarolímová pozn autora). Josef Merta se dožil vysokého stáří – zemřel dne 18. prosince roku 1898 (82 roků). Po něm tu hospodařil František Klimek,  nar. 19. června roku 1842, manželka jeho Josefa rozená Mertová, nar. 9. září roku 1841, zemřela dne 4. března roku 1918. Měli 3 děti: syna Františka a dcery Josefa  (nar. 6.2.1871 + 9.10.1922,  manžel František Šnajdr nar. 2.4.1870 + 8.12.1940) a ?. Syn František, stal se knězem, později farářem v Klimkovicích ve Slezsku.
Větev Jana Merty: Jedna z nejzajímavějších větví našeho starobylého rodu jest větev Jana Merty, filosofa, později hejtmana býv. rakouské armády a jeho dětí. Jen Merta, hejtman I. třídy – narodil se ve Stavenici na gruntě čís. 16 roku 1805 jako druhorozený syn Jana Merty, rolníka ze Stavenice. Běh života a proměnlivost času, často opomíjí mnohé rodinné členy a stává se pak, že tito přicházejí úplně v zapomenutí. Ač teprve minulo od narození Jana Merty hejtmana 12. pěš. pluku 130 let, již nikdo téměř v jeho rodišti a snad ani v rodině jeho neznal. Jan Merta, založil „větev významných mužů“, s kterýmiž se může málokterý rod honositi. A nyní něco z jeho života: Doba víru válečného a časté napětí staré monarchie rakouské nutila k tomu, že mnozí vojáci musely tehdy sloužiti osm až 12 roků. I stalo se, že mnohý občan jen na krátko domu zavítal a opět musel na vojnu. Příčinou toho také bylo, že mnohý občan zanechal svého původního zaměstnání a vstoupil do vojska. Tentýž osud stihnul po studijích Jana Mertu, když dne 27. dubna roku 1829 byl odveden k 12. pěšímu pluku, kdež pak setrval až do konce svého vojenského působení roku 1860 dne 30. dubna, kdy stal se hejtmanem I. třídy. Byv pak pensionován, zemřel dne 28. prosince roku 1886 v Bratislavě. Přesto, že manželka jeho Josefa Soribe pocházela z rodu neslovanského, snad původem Rumunka, nechal své děti učiti česky. Dva jeho synové sloužili jako vyšší důstojníci v Čechách ve vojsku, později v Polsku. Třetí syn jménem Theodor, žil ve Vídni a zemřel roku 1920 tamtéž. Z manželství Jana Merty, hejtmana, vzešlo sedm dětí: dcera Ida Anna Antonie, naroz. 30.3.1835, syn Emanuel, naroz. 3.11. roku 1836, syn Karel, naroz. 14.10.1839, syn Ignác, naroz. 2.11.1841, dcera Otílie, naroz. 2.10. r. 1845, dcera Josefa Johanna, naroz. 18.11.1849, syn Theodor, naroz. 8.11. r. 1853.