Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dlouhomilov

31. 5. 2018

Název vesnice je odvozen od osobního jména „Dlúhomil“ (v minulosti byl název obce také psán jako „Dlúhomilov“), německý název obce byl „Lomigsdorf“.

 

Ves je poprvé zmiňována v pramenech z roku 1356[1]. Se zdejším dvorem bylo spojeno několik drobných zemanů, kteří se psali „z Dlouhomilova[2].

 

O ves se zřejmě dělilo několik místních rodů. V roce 1437 se dostala do rukou Tunklů z Brníčka a Zábřehu[3] a patřila k hradu Brníčko a k panství Zábřeh. Dle Urbáře panství Zábřeh z r. 1585 (a r. 1615) víme, že v  Dlouhomilově byla dědičná rychta[4] a žilo tu několik od roboty osvobozených, dvořáků[5]. Po třicetileté válce s obcí splynula ves Mendelské (německy „Dreihofen“), kterou tvořily původně tři dvory. Podle lánového rejstříku z roku 1677 žilo v Dlouhomilově 27 usedlíků (někdejší dvořáci jsou zde již uváděni jen jako „grosse bauern“ (velcí sedláci).

 

Někdy před polovinou 15. století přešel Dlouhomilov, kde byly dvorce dlouhomilovských vladyků, do rukou pana Jana Tunkla (z Brníčka a Zábřehu). Do majetku Tunklů tak přešly dvory místních zemanů, kteří tak přišli o své svobody a stali se „many“/“dvořáky“  - tj. vazaly, v té době mocného, rodu Tunklů z Brníčka a Zábřehu.

 

Potvrzení tohoto předpokladu je předmětem dalšího výzkumu …

 

 

[1] Roku 1356 prodal zeman Ondřej z Dlouhomilova Arnoldu z Dlouhomilova dvůr, šest lánů a hospodu v DlouhomilověBrezina, Ján: Zábřežsko v období feudalismu do roku 1848, r. 1963

[2]  vladykové z Dlouhomilova patří do širokého rozrodu rodin "dvou husích krků" (takto pečetili také vladykové z Kolšova, ze Závořic, z Třemešku, z Lichnova, z Nákla, z Olšan u Prostějova a dalších ...) ... Pilnáček soudí, že erbovní figurou byly "dvě supí hlavy", což se však jeví spíše jako méně pravděpodobné.  První kdo se uvádí z tohoto rozrodu je Bohuněk z Olšan, také ze Rže (r. 1337). Stejný erb užíval r. 1440 i Drslav z Nákla. U některých rodin se ujalo příjmí „Ganzar/Gansar/Gunsar“ (něm. Gans – husa), např. Přešek Ganzar z Lichnova (r. 1340), Petr Gansar z Lichnova (r.1409). Mikuláš Ganzar z Lichnova r. 1486 na Lichnově (u Krnova), byl ženatý s Žofií z Drahotuš. Mikuláš Ganzar r. 1491 zemřel a vdova se pak r. 1492 provdala za Jana Voštické z Voštic, kterému přinesla Lichnov věnem a tento Jan se stal předkem slavného rodu Lichnovských z Voštic. Ganzarové z Lichnova původně užívali v erbu rodový znak dvou husích hlav proti sobě, stejné znamení pak měli i v klenotu. Mikuláš Ganzar však r. 1480 užíval již erbu pozměněného, a to čtvrceného,  1. a 4. pole červené barvy, 2. a 3. pole bílé/stříbrné barvy, dvě husí hlavy proti sobě si však ponechal v klenotu.   

[3] Mikuláš Tunkl obdržel v roce 1398 od markraběte Jošta do zástavy město Hranice. Mikulášův syn Jan starší Tunkl (zemřel r. 1464) pak získal ještě hrad Brníčko a panství ZábřehJedovnici a Studénku. Doprovázel císaře Fridricha IV. na cestě do Říma. Janovi synové Jiří Tunkl (sídlil v Zábřehu) a Jan mladší Tunkl (sídlil na hradu Brníčko a zemřel r. 1476) poté po boku císaře bojovali u Vídně. V roce 1462 přispěchali na pomoc císaři obléhanému u Vídně vzbouřenými vídeňskými měšťany a počínali si velmi statečně, za což jim císař vydal privilegium, které potvrzovalo jejich stav korouhevního panstva. Moravští stavové jim dlouho odmítali tuto císařovu poctu uznat a trvalo skoro deset let, než ji vzali na vědomí a přijali Tunkly do svých řad.

Jindřich Tunkl prodal svůj dědický podíl a odstěhoval se do Čech. Tam se stal purkrabím Pražského hradu a také fojtem Dolní Lužice. V 16. století celý rod náhle zchudl a do počátku následujícího století vysloveně živořil. Pak se opět koncem 17. století vynořil a rozdělil do několika větví. František Arnošt obdržel v roce 1720 povýšení do panského stavu a většina Tunklů pak sloužila ve vojsku či státních službách. V některých větvích žijí i v cizině.

S příchodem rodu Tunklů souvisí největší rozvoj města Zábřehu v letech 1442–1510. (r. 1510 bylo panství prodáno, to již však Tunklové v Zábřehu ani na Brníčku nesídlili, odešli již r. 1490).

Je pravda, že r. 1437 Albert z Kolšova, který již dříve počal hromadit pozemkový majetek v malém, vložil Janu Tunklovi z Eychholce tvrz Kolšov se vsí, Studénky, Sluhoňov, Dlouhomilov a Hrabišín (ponechal si jen nějaké zboží v Postřelmově a v Chromči); zcizení však sotva bylo prodejem, spíše Albert postoupil toto zboží Tunklovi jako manželu své dcery Elišky z Lesnice. Postup stal se ještě za života Albertova, avšak vdova po Albertovi - Anežka z Holštejna, byla byla již r. 1437 provdána za Jana Tunkla z Drahanovic. Postup majetku stal se tedy dříve, nebyl však vložen do desek, poněvadž zemské desky nebyly v letech 1429 – 1437 otevřeny.

Panství zábřežské nebylo jednotné, skládalo se z markraběcího léna a z alodu. Lenním zbožím byl hrad a město Zábřeh, vsi Krumpach a Dubicko, Dolní a Horní mlýn v Zábřehu a mlýn u Dubicka; toto zboží koupil Jan Tunkl od Strážnických z Kravař současně s alodem a král Jiří propustil 10. června 1469 toto zboží Jiřímu Tunklovi z lenního svazku. Alodní část zábřežského zboží je vypočtena ve vkladu z r. 1447; obsahovala Rovensko, Budišov (zanikl), Leštinu, Bohuslavice, Třeštinu, Jedlí s patronátem, Rudu s patronátem, Kupcov, Dolní a Horní Hostíce, Hartíkov, Janoušov, Lhotu, Svébohov, Komňátku, Raškov s čtyřmi hamry, dvůr v Krumpachu, dvůr nad mlýnem zábřežským, dvůr v Budišově, dvůr v Dlouhomilově, opravu nad církevními statky kláštereckými, nad Postřelmůvkem a nad polovicí Závořic (zanikly). K tomuto panství Tunklové nabyli:

r. 1446 (vklad) Studénky kromě lidí, které držela Dorota z Mostečné, půl Sluhoňova (zanikl) a půl Dlouhomilova.

r. 1447 (vklad) půl vsi Dlouhomilova s dvorem alodním.

Statek kolšovský obsahoval r. 1437 tvrz a ves Kolšov s dvorem, Studénky, Dlouhomilov a Hrabišín. Některé z těchto vsí přešly k panství zábřežskému a brníčskému, takže 1480 (vklad) Jiří Tunkl získal Kolšov s tvrzí a s dvorem, ves Brné, Svinov, Olešnou a dědičnou rychtu v Hrabišíně.

 

[4] Usedlost dědičné rychty č.p.7 byla od r. 1706 v držení rodu Mertů z Třemešné, původně ze Stavenice. Jak uvádí Urbář panství Zábřeh z r. 1615, rychtář měl povinnost „kdyby zdvižení země k válce bylo, povinen kůň zbrojný s pacholkem na svůj náklad vypraviti "

 

[5] Dle tohoto urbáře (a urbáře z r. 1615) byli v Dlouhomilově 4 dvory dvořáků, a to dvůr Jana Přistaupila, který byl podle pozemkové knihy r. 1619 již mrtvý (zemřel někdy v rozmezí let 1615-1619), dvůr převzal jeho syn Havel Dvořák (později užívali příjmení „Dvořák“ podle svého sociálního statusu), dále dvůr Šimka Vlčka, dvůr Pavla Vachutky, a Martina Srneje. Tito dvořáci měli jistá privilegia a svobody, nebo-li „obdarování na roboty od pana Jana Tunkle“ . / Muselo se tak stát tedy již kolem poloviny 15. století a to buď již za Jana Tunkla st. (+1464), který získal panství zábřežské s hradem Brníčkem a okolím nebo za jeho syna Jana Tunkla ml. (+1476). /