Jdi na obsah Jdi na menu
 


Půhončí z Předmostí

16. 5. 2010

Na počátku našich znalostí o heraldické symbolice Půhončích z Předmostí stojí pečeť zakladatele rodu Martina Půhončího, kterou známe ze dvou otisků z roku 1611. Dne 27.března tohoto roku přitiskl Martin svůj sekret na německy psaný list poslaný z Mírova kardinálovi z Ditrichštejna. Velmi drobný osmihran o výšce 12 mm a šířce 10 mm, lemovaný zevně hrubým perlovcem, nese v oválné rolverkové kartuši znamení v podobě břevnem rozděleného pole, nahoře orlice, dole dvě lilie vedle sebe. Nad kartuší jsou umístěna majuskulní písmena M P Z P, které lze jen stěží interpretovat jinak, než jako Martin Půhončí z Předmostí, ačkoliv pod textem je podepsán jen jako „Merten Puhontschy“. Shodný otisk z 11. srpna téhož roku popsal již Josef Pilnáček.


Císařskou listinou vydanou na Pražském hradě 13. června 1616 obdržel Martin Půhončí, úředník mírovského panství, „erb aneb znamení vladyctví“ a také právo „aby se z Předmostí psáti mohl“. Podle dochovaného českého konceptu měl udělený erb červeno-černě polcený štít se stříbrným trojvrším, na němž stáli ve skoku dva přivrácení korunovaní zlatí gryfové držící předními pařáty mezi sebou stříbrnou lilii; kolčí helm s přikryvadly černo-zlatými a červeno-stříbrnými a stejně zbarvenou točenicí nesl jako klenot stříbrnou lilii mezi dvěma rozevřenými křídly, pravým děleným zlato-černě a levým stříbrno-červeně. Původně užívaný pečetní symbol byl tedy dosti podstatně změněn, převzata byla jen figura lilie. Regulérně mohl Martin Půhončí užívat přídomek „z Předmostí“ teprve od tohoto roku, avšak jako domicil jej uplatnil nejen na výšepopsaném pečetním typáři, ale také třeba v pamětním nápisu z roku 1601 nabožích
mukách stojících nedaleko mírovského náměstí.

Uvedeným privilegiem se Martin Půhončí stal pouze erbovníkem, na povýšení došlechtického stavu však dlouho nečekal. Ve spletité době stavovského povstání zachoval věrnost svému zaměstnavateli, odmítl vydat hrad Mírov vzbouřeným stavům a kardinál Ditrichštejn se mu odměnil přímluvou u císaře Ferdinanda II. Ten pak německy psanou listinou vydanou ve Vídni 7. května 1624 vyzdvihl Martina mezi šlechtice a polepšil mu dosavadní erb. Červeno-černě polcený štít nesl v pravém děleném poli nahoře stříbrnou, zlatě přepásanou lilii a dole dvě kosmá stříbrná břevna,v levém poli byl na dvojvrší zlatý korunovaný gryf s červeným jazykem; turnajský helm, v klenotu vinařský nůž se zlatou střenkou mezi rozevřenými křídly, pravýmd ěleným červeno-stříbrně a levým zlato-černě, přikryvadla černo-zlatá a červeno-stříbrná.Z předchozího erbu tak zůstal zachována jen jeden gryf a také lilie, kterou však v  klenotu vystřídal vinařský nůž, nepochybně převzatý jako výraz vděčnosti z rodového erbu kardinálova.Německý popis erbu byl pak zaznamenán i do knihy moravského rytířstva, když byl 27. června 1628 na zemském sněmu ve Znojmě Martin Půhončí, tehdy již regent statků kardinála z Ditrichštejna, přijat i se svými potomky do rytířského stavu markrabství. Jako držitel lenního statku Skalička uplatnil svůj nový erb Martin Půhončí na božích mukách stojících dodnes na rozhraní katastrů Skaličky a Ráječka. Plastické vyobrazení erbu odpovídá znění nobilitačního privilegia a je provázeno nápisovou páskou s iniciálami M.P.Z P.A S. ( Martin Půhončí z Předmostí a Skaličky) a rozděleným letopočtem 16 27. Určitou záhadu představuje poněkud nezřetelný plastický erb přímo na fasádě skaličského zámku. Svou kompozicí je totožný s erbovní deskou na božích mukách, avšak místo pravého pole s lilií a kosmými břevny má zobrazeného druhého gryfa, jakoby z původního Martinova erbu z roku 1616. Vysvětlení nabízí tamtéž v suti nalezený kamenný úlomek s vytesanou pravou dolní částí štítu s břevny a s částí přikrývadel. Zjevně tedy jde o druhý exemplář erbovní desky z roku 1627, která však byla později poškozena rozlomením a následně scházející část chybně doplněna včetně Martinových iniciál, mezi nimiž ale chybí prostřední P (na božích mukách je dnes špatně zřetelné), a druhé poloviny letopočtu na okraji pásky.

Konečnou podobu erbu Půhončích můžeme ještě ilustrovat několika dalšími různorodými artefakty, o jejichž vznik se však již zasloužily až další generace rodu. Časově nejstarší je medaile, kterou nechala někdy v 50. letech 17. století vyrazit Martinova dcera Marie Magdalena, provdaná za Karla Radovského z Hustiřan. Na jejím aversu je zobrazen celý erb Půhončích a kruhový opis MARIA . MAGDALENA .RODOFSKYN V .PRZEDMOST. Následuje otisk sekretní pečeti jejího bratra Matyáše Bedřicha ze 4. září 1662. Miniaturní osmihran o výšce 11 mm a šířce 9 mm nese v linkou lemovaném pečetním poli rovněž úplný erb Půhončích, provázenýi niciálami nositelova jména v německé řeči M F P V P.

V předsíni kostela v Lošticích se dochoval z uměleckého hlediska poněkud skromně provedený náhrobník Martinovy pravnučky Anny Barbory, dcery Zikmunda Půhončího, která ve věku dvou let zemřela 13. listopadu 1682. Český nápis doprovází vyrytý rodový štít opatřený korunou a lemovaný ratolestmi. Oproti textu erbovního privilegia je gryf v levém poli umístěn volně.Nejkvalitnější známé zobrazení erbu Půhončích je spojené s osobou Antonína Václava, hejtmana rakouského pluku, sloužícího v roce 1710 v Bratislavě. Tehdy přispěl částkou 4 zlatých zdejšímu františkánskému konventu na klášterní kapli a oltář Loretánské Panny Marie, za což bylo jeho jméno a erb spolu s dalšími donátory zvěčněny v konventním protokolu, uloženém dnes Slovenskej národnej knižnici v Martině. Kvalitně provedená barevná malba věrně reprodukuje celý rodový erb, pouze pod nohami gryfa je umístěno zelené trojvrší. Do heraldické literatury uvedl erb Půhončích jako první August Sedláček. Věděl sice, že Martin Půhončí byl obdařen erbem v roce 1616, s obsahem erbovní listiny se ale neseznámil a spolehl se jen na Jakubičkovu sbírku a publikovanou kresbu medaile Marie Magdaleny Rodovské. Oba prameny však obsahovaly mladší podobu erbu udělenou až v roce 1624 a tak došlo k omylu, který v našich heraldických kompendiích přežívá doposud. Sedláček navíc neznal tinktury erbu a domníval se, že gryf drží lilii v   pařátech. Josef Pilnáček sice upozornil na pečeť Martina Půhončího z roku 1611, ale jinak převzal bezezbytku Sedláčkovy chybné údaje a neopravil je ani později v  příslušném hesle Rodů starého Slezska. Ze Sedláčkových i Pilnáčkových informací pak v poslední době vyšel i Milan Mysliveček, který ve svém erbovníku namaloval erb nebarevně a ještě chybně, když jej stranově převrátil a gryfovi dal podle Sedláčkova popisu lilii do pařátů. A tak jediný, který přiřadil k roku 1616 správný erb, byl Miroslav Zapletal, jenž si obstaral jeho popis z tehdejšího Státního ústředního archivu v Praze. Na druhé straně se ale nic nevěděl o druhém nobilitačním privilegiu z roku 1624 a polepšené variantě erbu, kterou pod vlivem Sedláčka nepřesně popsal jen podle loštického náhrobníku.

 

Náhledy fotografií ze složky Půhončí z Předmostí